„Jak žít v pravdě digitální život? A co by říkal Facebooku Havel?“ ptá se spisovatel Bruce Sterling

12. duben 2018
Bruce Sterling

Futurolog a spisovatel Bruce Sterling je tak trochu mytická postava. V 80. letech položil základy kyberpunku, vydal 13 románů a od roku 2003 píše blog pro technologický magazín Wired. Ani po čtyřicetileté kariéře jej neopouští nakažlivé snílkovství. „Populárnější než Facebook by mohlo být třeba nějaké nové náboženství,“ odpovídá na otázku o budoucnosti sociálních sítí. Když v diskuzi o stavu internetu citoval Václava Havla, vlastně mě to ani nepřekvapilo.

Co je podle vás dnešní nejvíc přeceňovaná, mediálním provozem semletá technologie?

Pravděpodobně umělá inteligence. To sousloví vlastně nic moc neznamená a dá se pod něj schovat spousta až příliš rozdílných věcí. Když lidé mluví o AI, nejčastěji myslí hluboké samoučící se neuronové sítě. A mě to rozčiluje – neuronové sítě jsou totiž ohromně zajímavé, ale bylo by lepší, kdybychom o tom, co dělají, mluvili jiným jazykem. Ony totiž nepředstavují nějakou inteligenci. Spíš než model mozku jsou to oční sítnice, a to sakra výkonné. O umělou inteligenci v metafyzickém smyslu nejde. Přesto s neuronovými sítěmi výzkumníci dělají úžasné věci, které ale zapadnou, protože o nich nemluvíme a nepřemýšlíme správně.

V minulé sérii Otevřených hlav jsme mluvili s Ianem Bogostem, který tvrdí, že i samotný termín algoritmus je hrozně prázdný. Říkám si, jestli nemáte jako spisovatel k tomuhle problému pojmenovávání věcí osobnější vztah?

Jsem známý vymýšlením nových pojmů, za svou kariéru jsem už vymyslel slova pro věci, služby i společenské fenomény. Také popularizuji už vymyšlené neologismy. Před mnoha lety jsem si uvědomil, že jestli chcete přijít na kloub společenským změnám, jsou jim blízko lidi, kteří vymýšlí nový jazyk. Ale víte, s řečí je to složité. Jak by vám řekli filozofové, jazyk je jen symbolický systém, který na realitu přesně nepasuje. Jestli si tak myslíte, že stačí změnit jazyk a změníte skutečnost, máte problém. Podle mě je důležité uvědomovat si hlubší limity jazyka a historii jeho vývoje. Je lehké být z nových pojmů zklamaný a říkat, že byly lživé. Ale to bychom od jazyka chtěli příliš. Ve skutečnosti jsme v období jakési pomalé plavby na sémantickém moři, během níž slova přirozeně mění významy. A toho bychom si měli vážit, protože to je jeden ze základních nástrojů, který umožnil naše přežití.

Pojdme ještě chvíli zůstat v kyberprostoru. Existuje představa, že doba svobodného a demokratického internetu skončila. Podle mnohých se nacházíme ve stavu, kdy podobu celosvětové sítě diktují korporace, které nás uzamykají do svých platforem. Co na to jako dlouholetý pozorovatel internetu říkáte?

To je dost přesný popis situace. Nacházíme se v době konsolidace, v době postinternetu. Změnil se hardware a místo internetu dnes máme sociální média. V roce 1990 by nikoho nenapadlo dávat rovnítko mezi Google, Facebook nebo Amazon a internet. A to ani nemluvím o čínských korporacích, Alibabě, Tencentu nebo Baidu. Původně vznikly jako nástroje čínské vlády, dnes rostou každým dnem. Vždyť Tencent má vyšší hodnotu než Facebook! Mají tak velké množství uživatelů, že už to ani nejsou firmy, ale jakási digitální křídla čínské společnosti. Problém tak nebude v kapitalismu, ale spíš v průmyslové konsolidaci. Podobná věc se stala v bankovnictví. Dřív jste měli stovky a stovky regionálních bank, dnes jste odkázáni na pár velkých konglomerátů.

Bruce Sterling (*1954) je americký sci-fi spisovatel a technologický publicista. Napsal 13 románů a nespočet povídek, vydal několik futurologických manifestů a spolu s Williamem Gibsonem stál u zrodu kyberpunku. Sterling miluje slovanskou kulturu, se svou manželkou, srbskou filmařkou Jasminou Tešanović, žije dlouhodobě v Turíně.

Jak tuhle situaci hodnotíte?

Jsem romanopisec, takže si myslím, že lidský úděl je ze své podstaty tragický. Ale nemyslím si, že 90. léta byla perfektní a dnes je to hrozné. Situace je prostě jiná a do jisté míry je jen vyústěním předchozího vývoje. Po několik generací jsme se snažili digitalizovat planetu a dnes tenhle digitální solucionismus, představa, že digitalizace všechny problémy vyřeší, patří do starého železa. Nejspíš už je čas na nové nápady, nový jazyk, čerstvé přístupy, které už nebudou vycházet z překonaného historického období. Digitalizace už nebudí tak dobrý pocit jako dřív. Ale nemyslím si, že je to tragické. Pak by muselo být tragické i 30leté manželství, i to, že se jednoho dne probudíte a zjistíte, že váš manžel nebo manželka už je ve středním věku.

Dovolím si na vaši metaforu navázat – v manželství ale přece máte určitou moc usměrňovat to, kam směřuje. Zatímco dnes má řada lidí pocit, že na to, co se děje, nemají vliv.

Ale co lidé, kteří nemají žádnou moc nad patriarchátem? Nebo gayové, kteří se vzít nemohou, protože jim to zákony o manželství neumožňují? Lidí, co jsou nespokojení s manželstvím, je rozhodně víc než těch, co mají problém s internetem. V Americe máme rozvodovost okolo 50 procent, ale nevidíte, že by půlka lidí odcházela z Facebooku nebo Googlu.

Co říkáte na nové myšlenkové proudy, které jsou k technologiím kritické? Myslím tím třeba akceleracionismus, filozofie vycházející z kritiky antropocentrismu a podobně. Všiml jsem si například, že jste na svém blogu pod časopisem Wired sdílel přednášku filozofa Benjamina Brattona, který k téhle nové vlně přemýšlení o technologiích patří.

Já mám kritiky tohohle typu velmi rád. Jsem spisovatel, ne metafyzik, ale přijde mi, že se věnují velmi zajímavým věcem. Už před časem jsem předpověděl, že nás čeká drsné přehodnocení digitálního boomu 80. a 90. let. A myslím, že právě to teď přichází, protože velké korporace už sebraly všechny peníze. Řada z výtek se tak týká té základní nerovnováhy, kdy malá skupina drží všechnu moc. Jenže kritiku současných technologií jde vést i na hlubší úrovni, která se týká struktury digitalizovaného života. Jaké jsou jeho hodnoty? Co by o něm řekl Václav Havel? Měl by pocit, že na Facebooku žijeme v pravdě? Havel se na všechno díval z morální perspektivy, řešil autenticitu. Taková měřítka nevidíme moc často aplikovaná na digitální svět. Jak správně digitálně žít? Jaký je, nadneseně řečeno, morální algoritmus? Teprve nedávno začali teoretici etiky mluvit o Googlu. Zatím mají malou ekonomickou i politickou moc, ale to měl koneckonců Havel dlouhou dobu taky.

Lidé, co podepsali Chartu 77, byli osamělé hlasy v divočině. A myslím, že kritici internetu jsou na tom dnes v něčem podobně. Měli bychom si takových lidí vážit, protože nabízí jiný pohled na věc. Možná nemají všechna řešení, ale mohou otevřít pár dveří a může skrze ně promlouvat historické vědomí. Přijde mi přesto, že chybí někdo skutečně mladý. Někdo, kdo úplně kompletně vyrostl v digitálních podmínkách, kdo si nepamatuje starý analogový přístup ke světu a kdo ho znova objeví a bude ho opečovávat. Tihle lidé jsou teď nejspíš na univerzitách, ale myslím že do 10, 20 let začneme slýchat digitální domorodce, jak mluví o odkazu 20. století stejně, jako preraffaelité v 19. století romanticky vzpomínali na umění před Raffaelem. Čeká nás velké přehodnocení minulosti.

Nehrozí pak ale fetišizace starých médií? Jste aktivní na Tumblru, a tak musíte znát všechno to nadšení okolo analogových fotoaparátů, zaujetí estetikou 90. a nultých let.

Vidím hodně steampunku, ale to je jen taková hra se znaky, ve skutečnosti nikdo z digitálního světa neutíká a nezačíná žít znovu analogově. Nechtějte ale po mně, abych to hodnotil. Znám mnoho lidí, kteří pracují v muzeích, sám jsem tam dřív hodně času trávil. Naučil jsem se, že muzea vám umožní podívat se na technologický vývoj z dlouhodobé perspektivy. Pokud chcete technologie pochopit, musíte je zkoumat v horizontu staletí a uvidíte, jak se pořád opakují stejné vzorce, třeba o vzestupu nových a zastarávání už překonaných technologií. Polský básník Czesław Miłosz říkal: „Minulost dostává význam tím, co se rozhodneme udělat dnes.“ Takže když se rozhodnu zkoumat design 90. let, zároveň s tím zjišťuju i to, jak lidé v té době mysleli, co dělali, čeho chtěli dosáhnout. Můžu se poučit z jejich úspěchů i selhání.

Když mluvíte o 90. letech, četl jsem rozhovor, který jste dal časopisu Živel v roce 1995. V něm jste technologie vykreslil jako něco v zásadě neideologického. „Walkman Sony nemá s ideologií nic společného, je to zkrátka a naprosto předmět spotřeby.“ Změnil se od té doby nějak váš názor? Dnes o ideologických a politických dimenzích technologií slýcháme víc a víc, třeba když se mluví o těžbě vzácných nerostů pro naše smartphony.

Dnes toho vím o dost víc o výrobě a designu. Říct, že walkman není ideologický, je sice správné, ale jen na velmi povrchní úrovni. Není ideologický ve smyslu, v němž byla ideologická rádia Benita Mussoliniho, na nichž šly naladit jen státem schválené stanice. Jenže když walkman otevřete a začnete se ptát, odkud pochází ta která součástka, najednou uvidíte spoustu ideologie a politiky. Vnitřek kopíruje politickou strukturu firmy, která ho postavila. Jeden dodavatel připravil sklo, jiný motorek, jedno oddělení firmy tlačítka a jiné zas reostaty. Každý z nich může být na jiném kontinentě, takže když všechny součásti walkmanu rozložíte na stůl, ve skutečnosti je to taková globální asambláž, spletenec spousty politických a ekonomických rozhodnutí. Dnešní doba je fascinující – ani lidé, kteří ten walkman postavili, neznají původ všech jeho částí. A jen malá poznámka: říkat, že technologie je, nebo není ideologická, mi přijde vlastně zbytečné, protože ideologie je tak velké slovo, že ho lidé používají skoro na vše.

Otevřené hlavy je podcastová série rozhovorů s předními intelektuály. Její druhou sérii Radio Wave vysílá každý čtvrtek od 15:00. Přihlaste se k odběru podcastu na wave.cz/podcasty.

Stal jste se tedy za tu dobu k technologiím kritičtější?

Dokonce bych řekl, že je ze mě kritik technologií. Ale taky technologiím víc odpustím. Když jste s nějakou ženou 25 let, tak k ní jste víc kritičtí, máte míň iluzí, už ji nemilujete v tom prvotním, vášnivém smyslu. Jenže pokud by ji zítra přejel autobus, tak zjistíte, jak moc vám chybí. Je už vaší součástí, je matkou vašich dětí a máte vztah, který je hluboký. I když s kamarádem probíráte všechny její chyby, neznamená to, že už ji nemilujete. Chcete s ní být pochovaný v jednom hrobě a máte mezi sebou spojení, které přesahuje lidský život. A takový je i můj vztah k technologiím. Nechci říkat, že jsou špatné, nebo dobré. Chci solidaritu, sympatii, něžnost. Chápu, že nejsou dokonalé ani už tak úžasně nové, ale nemůžu je prostě jen tak nenávidět. Naopak. Chci jim být blíž, pochopit, co se děje, a pak to umět lépe vysvětlit.

Někteří ale tvrdí, že naše láska k technologiím je do jisté míry umělá, vyvolaná firmami, které v nás psychologickými metodami budují nutkání kontrolovat mobil nebo bezcílně projíždět příspěvky na zdi. Hádám, že jste termín „ekonomika pozornosti“, který to popisuje, už slyšel.

Nejsem si jistý, jestli je to oproti jiným mediálním formám vlastně něco nového. Když píšete román, taky vymýšlíte různé literární triky, aby lidé pokračovali ve čtení. Stejně tak by pak šlo říkat, že spisovatelé s námi jednají nefér. Lidé chtějí psát zábavné romány, zábavné televizní pořady, vyráběli rozhlasové hry, které musíte naladit každý týden. Když se vysílaly nové díly některých telenovel, na ulicích jste nepotkali nikoho. Všichni je sledovali. To, že média umí i svádět, není nic nového.

Sledujete Black Mirror?

Ano, a myslím, že je to dost dobrý britský seriál. Samozřejmě není nijak novátorský, navazuje na dědictví seriálů, jako byly Outer Limits nebo Twilight Zone, ale mám rád jeho citlivost k současným tématům.

Patos a nihilismus v neurčeném světě. Půlka nového Black Mirror se povedla, zbytek nejspíš zapomeneme

Ze seriálu Black Mirror

Loňský přesun sofistikovanějších „britských Krajních mezí“ na Netflix přinesl skvělou, dvěma Emmy oceněnou epizodu San Junipero, romantické sci-fi ze simulované reality s originálním dilematem v závěru. Zbytek už většina z nás stihla zapomenout. Tentokrát se Charliemu Brookerovi další Junipero nepovedlo, atmosféra nervozity z budoucnosti a nových technologií však jeho šikanérskému humoru i smyslu pro sentiment dobře posloužila ve třech skoro stejně podnětných epizodách.

Jsou podle vás podobné seriály dobrým podnětem pro kritickou diskuzi o technologiích?

Víte, nejlepší diskuze jsem zažil v e-mailových konferencích. Byly vážně plodné, lidé vám posílali zajímavé odkazy, kritické komentáře a vytvořil se tam takový specifický literární styl, podobný románům na pokračování. To v případě televizního seriálu nejde. Jistě, Black Mirror nutí k zamyšlení, ale nikdo na něj pak v reálném čase nereaguje. Vlastně to není tak úplně kritická diskuze, ale dramatizace určitých kritických myšlenek. Říkám si, jak by vypadal seriál natočený podle myšlenek Iana Bogosta nebo Benjamina Brattona. Speciálně Brattonova kniha The Stack by se k zdramatizování vážně hodila, krásně by do stylu Black Mirror zapadla. Nepíšu pro televizi, ale pokud bych měl tu možnost, tak bych udělal Black Mirror ještě intelektuálnější. Ještě víc politické.

Jak se díváte na roli intelektuálů, publicistů a kritiků a kritiček, jako jste vy? Měli by jen popularizovat, vysvětlovat, nebo by měli být taky politicky aktivní?

Znovu budu parafrázovat Havla. Když se stal prezidentem Československa, řekl, že nemůže strávit celý život stěžováním si, když dostal šanci něco změnit. Něco podobného si myslím i o akademicích, o kterých jsme se bavili. Co má takový Benjamin Bratton dělat, když má zároveň učitelský úvazek? Může se třeba stát rektorem nebo šéfem oddělení. Může založit laboratoř, vychovat skupinu mladých intelektuálů. Ian Bogost je vlastně taky jen akademik, učí na Georgia Tech, ale taky píše pro magazín The Atlantic. Nedávno pro ně připravil kolekci esejů Metropolis Now o budoucnosti digitálního urbanismu, do které jsem taky přispěl. To jsou věci, které by podle mě intelektuálové měli dělat. Měli by přitahovat pozornost k opomíjeným myšlenkám, dávat větší pozor, co se s jejich myšlenkami stane, když se dostanou do světa tam venku. Ale hlavně by měli přemýšlet!

Ještě jednou vás chci citovat z rozhovoru pro Živel: „Prozradím vám jedno tajemství – až nadejde ten čas, že systém World Wide Web bude bezvadně fungovat, bude spolehlivý, ti skutečně důležití lidé budou používat něco jiného, co fungovat nebude.“ Co je to „něco jiného“ dnes?

Připadám si trochu jako prorok, protože web skutečně zmizel a byl nahrazen sociálními médii. Kdybych měl přemýšlet nad tím, co přijde potom, překvapuje mě, že nemáme žádnou novou církev. Máme hodně nových politických stran, máme teroristické skupiny, náboženské fundamentalisty, ale je to už dlouho, co někdo vynalezl skutečně nové náboženství. Lidé si jen přivlastňují ta minulá a pokřivují je. Americký křesťanský fundamentalismus je v zásadě o televizi, ten islámský o ropě. Už dlouho jsme nevymysleli nic, co by se mohlo měřit s buddhismem, hinduismem nebo reformací. Nejsem věřící, ale divím se, že se to vzhledem k intelektuální neukotvenosti dneška ještě nestalo. Zdá se, jako bychom už byli z racionality unavení. Jsme ve postfaktické době, kdy lidé vymýšlí spoustu blbostí, spoustu klamů, ale není tu žádná nová víra. Nové náboženství by mohlo být populárnější než Facebook.

Nechci znít ageisticky, ale jak ve svém věku zvládáte držet krok s tempem technologického vývoje?

Zůstávám v kontaktu s mladými lidmi. Na sociálních sítích například sleduji mladé spisovatele sci-fi. Nečtu jejich knihy, ale zajímají mě jako osobnosti, protože dělají věci, které nechápu, a jsou ze zemí, které moc neznám. To je ohromně užitečné a osvěžující. Taky se napůl dobrovolně a napůl náhodou dostávám do situací, kdy jsem v místnosti ten nejstarší. A rozhodně nechodím k mladším lidem a neříkám jim: tak, a teď ti řeknu, jak to bylo. Často jen čekám, až se mě sami zeptají. Říkají mi: „Co si myslíte, že je nejlepší, doktore Sterlingu?“ (Mimochodem nevím, proč mi všichni říkají doktore, nejsem akademik.) A já jim většinou odpovím: „No, víte, Napoleon měl už v roce 1815 optický telegraf.“ „Jo?“ „No vážně, byl tamhle, na té hoře, přímo v Turíně! V Hraběti Monte Christo je scéna, kdy jeden chlápek tenhle optický telegraf nahackuje.“ Jako spisovatel mám takových historek spoustu.

Závěrem: Co vás v posledních 10 letech na společensko-technologickém vývoji nejvíc překvapilo?

Hodně mě překvapily aktivity ruských tajných služeb. Věděl jsem, že Rusové byli do dění na Ukrajině a euromajdanu zamíchaní, že to mělo i nějaký digitální rozměr, ale netušil jsem, že v tom půjdou až tak daleko. Překvapilo mě, že utratili tolik peněz za praktiky, které jdou za běžnou národní propagandu. Všechny ty infiltrace sociálních hnutí, cílené dezinformace, využití Facebooku. Taky jsem nečekal vzestup Číny, divím se, že postavili svůj velký čínský firewall a prošlo jim to. Společnosti, o kterých už jsem mluvil, Baidu, Alibaba nebo Tencent, jdou zcela proti ideologii 90. let, kdy byl internet rovnostářský, svobodný a otevřený. V Číně teď vidíme model velmi národního postinternetu. Ale i když jsem Američan, strach z Ruska ani Číny nemám. Z Číňanů cítím vitalitu, kterou bych před deseti lety neodhadnul. A velmi mě zajímá, kam se to celé posune. Spadnou do úplné totality? Proběhne nějaká sino-globalizace? Dějí se tam úplně fascinující věci.

I po čtyřicetileté kariéře je v hlase Bruce Sterlinga slyšet sympatické nadšení z nového technologického vývoje. Pusťte si audioverzi rozhovoru se zakladatelem kyberpunku a milovníkem xeroxových fotokopírek.

 

Bruce Sterling