Patos a nihilismus v neurčeném světě. Půlka nového Black Mirror se povedla, zbytek nejspíš zapomeneme

10. leden 2018
Ze seriálu Black Mirror

Loňský přesun sofistikovanějších „britských Krajních mezí“ na Netflix přinesl skvělou, dvěma Emmy oceněnou epizodu San Junipero, romantické sci-fi ze simulované reality s originálním dilematem v závěru. Zbytek už většina z nás stihla zapomenout. Tentokrát se Charliemu Brookerovi další Junipero nepovedlo, atmosféra nervozity z budoucnosti a nových technologií však jeho šikanérskému humoru i smyslu pro sentiment dobře posloužila ve třech skoro stejně podnětných epizodách.

„Kdybych si zapnul televizi a viděl v ní armádu oheň chrlících pterodaktylů s kulomety kosícími lidi na ulici přímo za mými dveřmi, cítil bych se strašně, ale ne úplně překvapený, ani o moc víc vyděšený, než jsem. Nejspíš bych jen pokrčil rameny a čekal, až mi rozmlátí dveře. Už jsme tak v háji, že nevíme, čeho se bát dřív.“
Charlie Brooker

Od doby, kdy britský Channel 4 odvysílal první epizodu Black Mirror, ve které vyděrač ministerského předsedu přiměje souložit s prasetem, uplynulo už šest roků. Tehdy u nás seriál v porovnání s dneškem znalo „pár“ lidí a nějakou chvíli si držel status nejlepší, ale málo známé věci, o které vykládáte kamarádům. Nástup zlatého věku televize znamenal pro autora seriálu, geeky nihilistu Brookera, který se nejprve proslavil jako recenzent počítačových her, přestup k Netflixu. Místo tří epizod teď každý rok píše šest a může si vybírat herce i režiséry z o něco většího a prestižnějšího rybníku – natáčení jedné z epizod letos řídil John Hillcoat, režisér Cesty nebo westernu Proposition, další dostala Jodie Foster, která má za sebou několik dílů Orange Is the New Black nebo film Hra peněz.

Z první epizody seriálu Black Mirror

Britain’s Finest

Brooker udělal dobře, když svůj protivný výraz stáhl na opačnou stranu kamery, na prestižnější pozici televizního scenáristy. Black Mirror je jeho nejúspěšnější podnik, spolu se Sherlockem, Doctorem Who nebo Downton Abbey patří k nejznámějším dnešním britským televizním seriálům. Sledovat jím moderované pořady jako Screenwipe, který zřejmě inspiroval Pořad Luďka Staňka, je však v porovnání s českou odvozeninou jako poslouchat New Kids on the Block, když jste předtím slyšeli Lunetiky. Brookerovi totiž na rozdíl od jeho nápodob věříte, že postavy z reklam a televizních pořadů, které komentuje, skutečně nenávidí. I záběry vyhladovělých uprchlíků z Konga klidně odmávne netrpělivým: „Whatever!“ Jeho zlomyslné nadávání plní účel – přináší úlevu od televizní stupidity.

Ačkoliv se každá z epizod Black Mirror odehrává jinde a jindy a pokaždé režíruje někdo jiný, Brookerův vypravěčský styl (tentokrát si přizval na pomoc jen Williama Bridgese k prvnímu dílu) je v kontextu dnešní seriálové produkce jeden z nejsnáz rozpoznatelných. Ve vztazích mezi postavami typicky akcentuje momenty připomínající dynamiku školních kolektivů, kde někteří patří k výraznějším, populárnějším a panovačnějším, zatímco se loseři pokoušejí držet krok anebo se v horším případě snaží, aby si jich raději nikdo nevšímal. Jako ve firemním open spaceu v úvodní epizodě, do kterého přichází nová zaměstnankyně (spolužačka).

Atmosféra kdykoliv hrozící šikany ale prostupuje celým seriálem, v němž jsou nové technologie, které prodlužují naše smysly a přidávají schopnosti, šikovnými zbraněmi, často ale nakonec vypálí proti nám samotným. Past číhá vedle pasti, zároveň však v téhle seriálové pustině vynikají momenty pokoušející se zachytit lidskost – často ohlášené nebo různými způsoby spojené s hudbou. Třeba průběžně používaným příjemným hitem soulové královny Irmy Thomas Anyone Who Knows What Love Is nebo když v postapokalyptické epizodě Metalhead vidíme jedinou živou ženu v okolí zírat v opuštěném domě na místnost se ztichlými hudebními nástroji.  

Ze seriálu Black Mirror

Brookerův jukebox

Nemá cenu uvažovat nad tím, co přesně v dystopiích Black Mirror nefunguje nebo nedává smysl, Brooker ostatně není James Cameron, aby nám předváděl své fiktivní světy kajutu po kajutě nebo jednu magickou rostlinu po druhé. Ve svých televizních povídkách si vystačí s výsečí načrtnutého univerza. O co mu jde především, jsou satirické a emocionální momenty, kdy lidské instinkty narážejí na fungování nových technologií. Buď nám ničí život („Jsou jako moc dlouhý ocas, co nám narostl, a shazujeme jím všechen nábytek.“), anebo umožňují žít nejlepší možnou verzi našich životů. Jako tentokrát ve čtvrté epizodě o seznamovací aplikaci, která hledá ideální partnery na základě neustálého párování a zkušebních vztahů.

Trojice televizních povídek, která se podle mého letos Brookerovi podařila nejvíc – USS Calister, Arkangel a Hang The DJ –, funguje na principu jeho nejlepšího vypravěčského schématu. Ve světě, který je téměř jako ten náš, uvádí postavy dění do pohybu ve chvíli, kdy začnou používat některý z nových vynálezů, popřípadě jsou jím do narativu vtaženy – díky tomu je vyprávění do značné míry originální. Zbytek epizod, třetí díl nazvaný Crocodille nebo pátá epizoda Metalhead, má půdorys daný tradičním žánrem, v prvním případě moralitou, ve druhém postapokalyptickým hororem. Technologie v nich děj nespouštějí, ale pouze se do něj v rozhodujících chvílích vmísí. Jinými slovy – žánr, který Black Mirror sedí nejvíc, je zlomyslné brookerovské sci-fi. Šestou epizodu tentokrát zabil banálněji – spletením tří mikropovídek, které na samostatnou epizodu nevystačily.

Ze seriálu Black Mirror

USS Calister

V nečekaně barevné a zábavné první epizodě, která se částečně odehrává na palubě parodie na startrekovskou Enterprise, Brooker satirizuje fantazie lidí, jako je i on sám – zdánlivě sympatických bílých nerdů. Vztahová dynamika postav na palubě připomíná podivné fungování leckterého kolektivu a závěrem lobbuje za výměnu u kormidla. Do podoby jedné z nejlepších epizod ji Brookerovi pomohli dotáhnout Cristine Milioti a Jesse Plemons v hlavních rolích, jejichž vztah se z modelu submisivní žačka vs. obdivovaný šéf změní v otevřený zápas o to, kdo bude vesmírnou loď řídit v další éře.

Arkangel   

Epizoda pro všechny rodiče – o gadgetu, který umožňuje šmírovat vaše dítě, kamkoliv se hne. Zároveň ho „chrání“ nastavením speciálního filtru, kdykoliv hrozí nebezpečí, že spatří něco stresujícího. Tahle brookerovská moralita připomíná, kolik možností kontroly dětí za poslední dobu přibylo i ve skutečnosti, těží i z dobře načrtnutých a zahraných postav a v závěru zaklapne v dokonale provázanou smyčku.

Crocodille

Nejzajímavější postavou nejtemnějšího dílu série je bohužel jedna z těch vedlejších – vyšetřovatelka autonehody, která sbírá důkazy prostřednictvím zařízení zobrazujícího vzpomínky. V momentech, kdy s cizími vzpomínkami manipuluje nebo tvrdí, že je pod zákonem, ho ale nesmí použít proti vyslýchaným. Epizoda se zdá mnohem vrstevnatější, než nakonec je. Ideu paměti jako nástroje, nebo dokonce zbraně seriál nepoužil poprvé a ani nejlépe. 

Ze seriálu Black Mirror

Hang the DJ

Další epizoda, která rezonuje i díky tomu, že seznamovací aplikace už dnes v určité podobě existují a kultura singles dostala do mediálního prostoru i téma postupného „učení“, jak žít ve vztahu. Jediný feel good díl série přemýšlí nad tím, jestli párovací program, díky kterému se ve vztazích zdokonalujeme, nepočítá jednoduše s naší únavou z neustálého chození a rozcházení, a v další rovině nad tím, jestli se naše vědomí dá namnožit. Nepřestává nás nutit nervózně promýšlet pro a proti absolutně úspěšné seznamovací aplikace i přes optimistický konec.

Metalhead

Horor o tom, jak to může dopadnout, když si vyjedete do Ikey po apokalypse. Metalhead má svoje momenty, nicméně robotický pes není nejzábavnější Brookerův nápad, až na pasáž v opuštěném domě působí černobílá epizoda trochu genericky.

Black Museum

Brookerův gotický díl se třemi příběhy v jednom navozuje dojem, že svoji zásobárnu nápadů použil na závěr jako jukebox. Závěrečnou sebeselekci a nadhození teorie, že za všechny seriálové gadgety může bláznivý muzejník Rolo Haynes, si mohl odpustit, při práci s echy vlastního materiálu totiž nezachází právě nápaditě. Seriál už v téhle fázi ale působí trochu jako nezastavitelný kolovrátek.