Jako pes
Psí vedro = brutální vedro. Psí dny = brutální film Rakušana Ulricha Seidla. Co je na něm nejbrutálnější, je způsob zobrazení některých ne-lidských činností, které jsou poschovávané za plastovými okny a pečlivou úpravou předzahrádek ctnostných vídeňských předměstí.
Psa by člověk nevyhnal mezi antihrdiny Seidlova filmu. Nejostřejší možná kritika patologických rysů dnešní společnosti působí opravdu depresivně. Žádná z postav se (i podle titulků) pořádně nejmenuje. Za to jsou tu krutě pojmenovány jejich domácí násilnosti. Ze všeho nejvíc to připomíná vivisekci. Kamera neuhne a detailně snímá věci, ze kterých je vám na zvracení. Čeká až uhnete vy očima. Hnus, který na vás Seidl nechává téct, obnáší například nekomunikující bývalé manžele, bydlící nadále ve stejném domě. Jediné, na koho manžel promluví, je milenec jeho exmanželky. A promluví na něj s pistolí v ruce. Dále stařec, platící své skoro stejně staré hospodyni také za to, aby mu předvedla striptýz v šatech jeho ženy. Jinou ženu bije její "přítel" s kamarádem, který přijde druhý den a nabízí na omluvu vraždu. Dokumentárně snímaný film nemá děj a jen výjimečně splétá osudy jednotlivých, izolovaných obyvatel předměstí. Nikdo z nich se nedá označit za kladného. Ani mentálně zaostalá stopařka, jezdící sem tam mezi hypermarkety "místních Průhonic". Po nástupu do auta totiž narušuje soukromí řidičů vulgárními otázkami.
Už se také ozvaly hlasy těch kritiků, kteří hnusnost některých částí filmu nesnesli. (Také jsem ostatně měl co dělat.) Prý si Seidl pro Psí dny vybírá jen to špatné. O to depresivněji zní odpověď: Seidl je dokumentarista - ví, o čem mluví. A jeho výběr působí možná v kontrastu ke skoro modelingovému principu obsazování filmů, které se hlavně chtějí líbit.
Pro filmy jako Pianistka (Michael Haneke) nebo Psí dny se objevuje termín "cinema brutal". Oba dva tyto snímky se největší měrou podílely na nejúspěšnější festivalové sezóně rakouského filmu v jeho dějinách. Ostré rýpnutí do spokojenosti prosperující země! Ale aby nebyla mýlka, téma je globálně přenositelné. I u nás jsou samozřejmě architektonicky ubíjející čtvrti podnikatelského baroka nebo hypermarketový prstenec zapletený mezi dálniční nájezdy a městské okruhy u velkých měst. To jsou kulisy, které ve filmu nestatují, ale hrají. Nejdůsažnější je však nakonec ten fakt, že to není film - příběh. Dokumentární styl vnucuje myšlenku, že jsme viděli jen malý výsek reality a "po poslední klapce" bude žárlivý mladík dál surově psychicky a fyzicky týrat svou dívku. A ona si to nechá líbit.
Se slovy "jako pes!" umřel Kafkův K. v Procesu. Aspoň si to uvědomil! Seidlovy postavy nikdo mocensky nemanipuluje - jen konzumují, páchají svoje domácí svinstva a ani si toto "jako pes" neuvědomují. Utrpení herců, kterým prý režisér při letním natáčení evokoval nesnesitelnou dusnou náladu ještě přidáváním teplometů, je proti skutečnosti hadr. Bylo by to tak, i kdyby si Seidl polovinu nechutností pro svůj film vyfabuloval. Kéž by.
ukázka (2,84MB, Real Media)
Psí dny (Hundstage, Rakousko, 2001).
Režie, scénář: Ulrich Seidl, kamera: Wolfgang Thaler, hrají: Georg Fridrich, Christian Bakonyi, Erich Finsches a další (také neherci). Česká premiéra: 10.10. 2002.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
