Jane's Addiction v krizi středního proudu

Přestože během své čtvrt století dlouhé kariéry bohaté na pauzy a rozchody stihli vydat jen čtyři studiová alba, první dvě z nich (Nothing´s Shocking a Ritual de lo Habitual) dosáhla u fanoušků kultovního postavení. Na dřívější slávu se parta kolem osobitého vokalisty Perryho Farrella snažila (nepříliš úspěšně) navázat albem Strays z roku 2003, teď se opět pokouší o návrat s aktuální deskou The Great Escape Artist.

Jane's Addiction mají snad větší zkušenosti s rozpady kapely a s mnohonásobnými pokusy o reunion než s regulérní existencí funkčního hudebního tělesa. Ostatně i slavný, původně putovní festival Lollapalooza vznikl jako jednorázový večírek na rozloučenou. Dvě první alba nicméně katapultovala Jane's Addiction ke slávě – originalita, smysl pro rafinovanou provokaci i nevinnou hravost, výrazný frontman Perry Farrell, divoká pódiová show a v neposlední řadě samozřejmě umění napsat neoposlouchané hity, to vše vedlo k rychlému úspěchu. Na té nenamazané straně krajíce ovšem byla nekonečná turné, drogové závislosti a osobní neshody v kapele.

Není divu, že během devadesátých let si Farrell a bubeník Stephen Perkins založili trucpartu Porno for Pyros, kytarista Dave Navarro vstoupil na jedno album do služeb Red Hot Chili Peppers a pak vydával neúspěšné sólovky, Perkins se posléze dal dohromady s Nelsem Clinem a Mikem Wattem v projektu Banyan a basák Eric Avery toho všeho měl tak plné zuby, že vytrvale odmítal všechny pokusy o znovuvzkříšení kapely. Nakonec ho ukecali až k účasti na nevýrazném reunion albu Strays (2003), po kterém se s ostatními zase rozumně rozloučil, a Jane's Addiction se tak v nultých letech nového milénia opět odebrali na neurčitý odpočinek. V původní sestavě si ještě předloni střihli vydařené monster-turné po boku Reznorových Nine Inch Nails (vtipně nazvané NIN/JA), načež se Avery odporoučel definitivně.

Jane´s Addiction – The Great Escape Artist |foto: Capitol Records

Basových partů se pak trochu překvapivě ujal Duff McKagan z někdejších hvězdných Guns N'Roses, kterého na letošním (druhém) návratovém albu The Great Escape Artist rovněž překvapivě doplnil Dave Sitek z TV On The Radio, protože McKaganovi se nelíbilo výraznější zapojení elektroniky do soundu Jane's Addiction. Do třetice překvapivých kolaborací pak produkci aktuální desky obstaral Rich Costey, podepsaný pod alby Muse, Franz Ferdinand nebo Interpol. Výsledkem je ovšem to, že kdysi tak živelný a šťavnatý zvuk našlapané kapely je na The Great Escape Artist vtěsnán do unifikovaných parametrů „moderního rocku", které do značné míry stírají jeho charakter.

Úvodní dvojice skladeb má sice (narozdíl od většiny zbytku alba) solidní nápřah, znějí ovšem značně genericky. Navarrovy dřívější, těžkou rukou sekané, ale přesto funky riffy se rozplizly do beztvarého oblaku navrstvených efektů, ve kterých se nejde moc chytit výraznější melodie. Geniální háky jako řemen přitom Jane's Addiction svého času sypali z rukávu.

Jane´s Addiction |foto: Oficiální MySpace Jane´s Addiction

Album vzápětí nadlouho upadne do nešťastného rádio-přátelského středního tempa (o kterém kdosi trefně napsal, že to není ani bigbít, ani „oplodňovák“) a s klidným srdcem zapomenutelných skladeb, které Jane's Addiction připomínají hlavně Farrellovým (a to ještě hodně zkroceným) hlasem. V úplném finále se ještě zablýská na lepší časy s baladickou Broken People a závěrečnou (konečně!) svižnou Words Right Out Of My Mouth, ale to nic nemění na faktu, že The Great Escape Artist je v podstatě ukoptěným odvarem kdysi lahodného a opojného elixíru lásky. Jane's Addiction dneška znějí, jako kdyby se neznámá kapela se spoustou peněz na nástroje a produkci snažila současnými prostředky co nejvíc napodobit slavné veterány, aniž by ovšem měla jejich talent a šarm. Pro posluchače by bylo lepší, kdyby Farrell a spol. svou midlajfku řešili standardně nákupem luxusních kabrioletů.