Jaro v Czechingu 2018: Nejlepší věc na hraní je kafe na benzince ve tři ráno

Jaro
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jaro

Jaro Korbel překvapil minulý rok svou debutovou deskou Eternalism. Aktuálně si se svou kapelou Jaro vysloužil nominaci v hudebně exportním projektu Czeching Radia Wave. 25. září vystoupí společně s dalšími nominovanými na akci Czeching Showcase v klubu MeetFactory.

Než se Jaro Korbel dostal k sólové tvorbě, prošel skupinami Lucid Dreamers a The Jays. Zúčastnil se hudební soutěže 1BAND2PLAY, a přestože nevyhrál, časopis Full Moon nakonec vydal jeho debutovou desku Eternalism. I když je Jaroslavovi teprve něco málo přes 20 let, působí jeho hudba sofistikovaně a vyzrále. Odrážejí se v ní vlivy jazzu i popu a velmi profesionální hlasový projev i texty v angličtině dokáží zaujmout na první poslech.

Koncertní provedení své debutové desky připravil ve spolupráci s dalšími ostravskými hudebníky. Vzniklá kapela si nyní říká Jaro. Letos už dostala mnoho nabídek od místních promotérů a zahrála si také na jednom z největších českých festivalů Colours of Ostrava.

Jaro, pamatuješ si svoji první písničku, kterou jsi napsal?

Jaroslav: Pamatuju. A asi nebylo moc o co stát. Byla to taková strašně jednoduchá písnička, založená na takovém riffu (zpívá riff), a to se opakovalo prakticky celé tři minuty.

A pamatuješ si téma? Zpíval jsi, nebo to bylo zatím jenom na kytaru?

Jaroslav: Byla tam kytara, byly tam úplně jednoduché bicí, psal jsem to v Guitar Pro a byla to nějaká reflexe na nějaké události v té době. Bylo mi čtrnáct nebo patnáct, takže to bylo určitě hodně hluboké. Už jsem to dlouho neslyšel.

A jak jsi hudebně vyrůstal, měl jsi nějaké hudební vzdělání, odkud vzešla touha věnovat se hudbě?

Jaroslav: My v rodině nemáme vůbec žádné hudební vzdělání. Myslím, že jsem slyšel, že děda měl španělku, na kterou dělal různé srandy, ale že na ni ani nehrál. Můj první opravdový kontakt s hudbou byl právě až kolem čtrnácti, patnácti, kdy jsem chtěl začít hrát na kytaru, a tak jsem ji dostal na Vánoce a pak jsem se na ni učil a něco z toho vznikalo. Rozbalil jsem kytaru a zahrál jsem na ni riff od Metalliky Enter Sandman. Trvalo mi to asi dvě hodiny, než jsem se naučil ten základní riff, ale nakonec se to povedlo.

Jak to máš teď, cvičíš?

Jaroslav: Já cvičím doma, píšu, učím se i nějaké covery nebo se snažím napsat něco nového. S kapelou taky cvičíme, asi jednou týdně. Snažíme se co nejčastěji, ale máme všichni buď studium, nebo zaměstnání, takže to musíme nějak kloubit. Dřív to bylo intenzivnější, teď už je to takové, že přijdeme a spíš dopilujeme to, co máme, a pomalu se budeme učit i něco nového.

Profil kapely Jaro a další informace o projektu Czeching 2018 naleznete zde.

A spoluhráči přišli ve chvíli, kdy jsi udělal desku a bylo třeba hrát naživo, nebo se podíleli už desce?

Jaroslav: Já jsem měl hosty už na desce. Měl jsem kamarády, kolegy, kteří tam něco zahráli, a pak to ještě prošlo produkcí od Bourka. Třeba kytaru, kterou tam nahrál kamarád, Bourek zamaskoval – byla to akustická kytara, která skončila úplně jako nějaká elektrika pod několika vrstvami distorze, ale kamarád se tam stejně poznal.

Myslíš na posluchače, když píšeš písničky?

Jaroslav: Když jsem psal Eternalism, tak jsem nad tím moc nepřemýšlel. Psal jsem jen to, co mi přišlo zajímavé, co mi přišlo hlavně chytlavé a hodně jsem přepisoval – třeba skladba The Forces, ta byla úplně jiná, v té počáteční fázi to byly jen na sebe namrskané akordy, tříminutová písnička, kde běžely akordy bez přestávky. Pak se mi to ale nelíbilo, tak jsem to celé smazal. Následně se mi to nelíbilo znova, tak jsem to celé smazal a předělal to do další podoby, a nakonec z toho vyšlo to, co tam teďko je. Stejně je nejlepší, když si ty písničky píšu tak nějak pro sebe.

A když jsi potom přizval kluky, k hraní a koncertování, co do toho vnesli?

Jaroslav: Já jsem sháněl lidi strašně dlouho. Věděl jsem, že ta deska půjde ven. A ten proces byl zdlouhavý, vyměnili jsme dost členů během několika měsíců, protože nám to nešlo. A pak jsem dal inzerát, rozhodil jsem to na Facebook, dal jsem to na Hudební bazar a nakonec se mi první ozval Uzi, který říkal, že by ho to zajímalo, tak jsme si padli do noty hned od začátku. Strašně jsme si rozuměli a Uzi do toho dal hodně svého, dal tomu nějaký řád, který tam možná chyběl. Já v těch skladbách mám hodně věcí a často nevím, jak bych to mohl předat někam dál. Uzi má nejenom hudební nadání, ale i znalosti, a pomohl mi ty věci převést i do živého hraní. Pak se mi ozval Honza, basák, který přišel taky trošku z jiné sféry, protože byl zaměřený spíše na metal. Poslední přišel náš bubeník Adam, studuje hudbu v Ostravě, takže do toho vnesl také něco jiného. Jsme každý z jiných žánrů a odvětví, což nás ve finále dělá něčím krásně diverzním.

Pánové, jak jste Jarovu hudbu vnímali, když jste ji poprvé slyšeli, co vás přinutilo se k tomu přidat?

Uzi: Když jsem slyšel tu desku poprvé, tak mi Jaro poslal workmixy a tehdy se mi to zdálo jako mišmaš všeho, bylo tam strašně moc vrstev. Jak se ty mixy formovaly později, tak to byl takový diamant prostě, který se brousil, až tomu nezbyly žádné tvrdé hrany. A jsem strašně rád za to, jak to dopadlo. Jak dopadl ten křest v Ostravě, jak dopadl v Praze. V Praze teda za mě byl o sto padesát procent lepší a záživnější.

Honza: Já jsem hledal novou kapelu v té době, asi po třech, co jsem hrál čistě jenom metal a tvrdší věci, tak mě to strašně omrzelo. Hledal jsem i na bazarech a tak, jestli někdo nehledá basáka. Pak jsem odepsal Jarovi a on mi poslal nahrávky. Bylo v tom něco, co jsem v životě ještě neslyšel, a přišlo mi to zajímavé. Viděl jsem v tom dost místa na svoje vyžití, že tam budu moct dělat de facto, co budu chtít.

Adam: Zprvu to bylo pro mě něco hodně nového, ale říkal jsem si, že do toho prostě půjdu, je to něco nového, jsem za to rád, že jsem nakonec přikývl, protože mě to strašně baví, a myslím, že to má budoucnost.

Jaro

Czechingem prochází i téma hudební kariéry. Jaká je vaše představa o ní? Mají místní kapely nějakou naději na to, že by se třeba hudbou uživily? Chtěli byste vůbec být muzikanty na plný úvazek?

Jaroslav: O tom jsme se nedávno bavili. Měli jsme na to rozdílné názory. Samozřejmě jsme asi spíš realisti než snílci, takže víme, jak to funguje, a víme, jak i ty nejlepší kapely, které známe, se tím neživí a musí mít svou hlavní práci. Takže s tím my počítáme, ale samozřejmě pořád pracujeme pro to, abychom měli aspoň ten výhled, že ta šance někde existuje. Je to hodně náročné, paradoxně máme teď víc koncertů v Praze než v Ostravě, takže strašně často jezdíme jenom tam a zpátky a je to docela dost náročné. Někdy je problém všechno vyrovnat s prací a se svým vlastním životem.

Adam: Já jsem pořád ještě takový ten snílek a myslím, že když se fakt budeme snažit a půjdeme za svým cílem, tak tam je nějaké šance, že bychom se mohli dostat třeba i na ty velké stage. Byl bych rád, kdyby se tento sen splnil.

Uzi: Existuje možnost živit se hudbou, ale asi ne pro cizojazyčné kapely. Jsou tady víceméně popovější kapely, které zpívají česky, tam těm to jde raz dva, ale pro nás to bude těžké a možná bude šance přes export do zahraničí.

A proč tedy zrovna angličtina? Budete někdy zpívat česky?

Jaroslav: Já jsem se nikdy necítil úplně komfortně s tím, že bych zpíval v češtině. Studoval jsem angličtinu a hodně mluvím anglicky. A v té době, kdy jsem psal tu desku, nebo ještě asi pořád, přemýšlím v angličtině, takže když mě něco napadne, tak mě to napadne anglicky a převést do češtiny by to už nebylo ono. Čeština mi nesedla. I když jsem zpíval něco českého, můžete to najít i na YouTube, fakt to není ono. Ta angličtina je pro mě taková přirozená.

Kam byste chtěli dál postupovat? Kam byste se chtěli exportovat?

Jaroslav: Za mě první úspěch bude, když budeme hrát na Slovensku. Pak možná Polsko a pak se můžeme odvážit třeba i někam dál.

Uzi: Ono asi nejvíc záleží, aspoň já to tak vidím, na tom, aby nás to nepřestalo bavit a abychom jeden druhého pořád dovedli vystát, a v ten moment nás bude bavit hrát úplně cokoliv a úplně kdekoliv.

A nakonec, co je podle vás nejlepší a co naopak nejhorší na tom, být hudebníkem nebo být hudebnicí? Už jsme vlastně mluvili o tom loadování…  

Jaroslav: Nakládání neřeším, to máme Uziho, který je na to odborník. Mě strašně baví to, že můžu dát něco, co je ve mně, do formy písničky a pak si to ostatní poslechnou. Baví mě ale i hraní před lidmi. To cestování už méně, asi to bude to nejhorší, hlavně z Ostravy do Prahy a zpátky, to je fakt náročné, ale když hrajeme a lidi nás poslouchají, tak je to skvělý pocit.

Honza: Za mě určitě hraní. Baví mě zkoušky, scházet se s kapelou, bavit se o repertoáru, člověk se někam podívá...

Jaroslav: Na benzinku.

Honza: Kafe z benzinky! Živáky úplně zbožňuju, to je asi to, proč to dělám. Co nemám rád, je, když přijedeme na to místo, máme vyloženo, a teď se čeká, třeba hodinu dvě a člověk si říká: „Umím to, neumím to, jak to bude vypadat, jaký je zvukař, jak to dopadne?“

Uzi: Mě na tom baví asi tak nějak úplně všechno. Beru to jako celek. Nejlepší věc je asi to kafe na benzince o půl třetí ráno po hodně vydařeném koncertě. A to nejhorší je, když dvě hodiny nato přijedeš ke zkušebně a máš pocit, že ti upadne ruka nebo noha, a připadáš si nechutně a zdrceně a rozpadáš se, ale musíš ještě vytahat celý auto. Ale pořád mě to baví.

Adam: Když jsem šel po náměstí a viděl jsem, že tam hraje nějaká kapela, tak jsem si říkal: „Ty jo, taky bych si tam chtěl sednout za bicí a taky to pořádně rozjet.“ A pořád jsem o tom snil, každý den, a teď se mi to pomalu začíná plnit a mám z toho strašnou radost, když vidím před sebou ty lidi, jak mají rozzářené oči, to mě strašně naplňuje. A nejhorší věc je, když dojedeme ve čtyři ráno, nastavím si budík a zjistím, že vstávám za dvě hodiny do školy, tak to je fakt průser.

Poslechněte si celý rozhovor s kapelou Jaro o jejích začátcích i současných ambicích.