JayRõ v Czechingu 2020: Berlínská indie scéna nám připomíná Prahu

Duo Jáchym Kovář aka YASHA a Robert Kříž alias Ambedo vydává na vlastním labelu Oddity Records, který založili, ještě než společně začali studovat hudbu na univerzitě v Berlíně. Loni pak JayRõ jako oddaní milovníci syntezátorů zaujali sebevědomým debutovým EP Suburban Sausages, které nepostrádá humor a hudební nadhled. Na desce, kterou psali mezi Berlínem a Prahou, se promítají inspirace osmdesátkovým zvukem i vlivy interpretů jako Tame Impala nebo Unknown Mortal Orchestra.

V čem myslíte, že vaše hudba dokáže oslovit posluchače v zahraničí?

Jáchym: Myslím si, že hodně díky naší imagi. Samozřejmě největší roli hraje hudba, ale zároveň se publiku snažíme ukázat české předměstí a vůbec prostředí, které třeba není tak moc známé.

Robert: Připadá mi, že jim chceme taky ukázat to, že když si vezmou telefon a podívají se na sociální sítě, tak se hned nemusí cítit, že nejsou dostatečně dobrý. Kouknou se na nás a řeknou si: „Hele, to jsou pašťáci,“ a hned se jim zvedne nálada. (smích)

Jáchym: Na sociálních sítích se snažíme postovat třeba věci, kde nevypadáme úplně nejlíp, a to kvůli tomu, že se nesnažíme profilovat jako něco, co nejsme, a chceme se ukázat v takovém světle, ve kterém nám je to nejpřirozenější. Chceme vlastně lidem dát možnost se uvolnit a zbavit se tlaku, co je všude okolo.

Natáčíme spolu až v červnu, protože vás pandemie zastavila na několik měsíců v Berlíně, kde oba studujete hudební produkci. Jak poslední měsíce prožíváte po hudební stránce?

Jáchym: Hele, asi úplně v pohodě. Ráno vstáváme a tak.

Robert: Našli jsme úplně skvělou rutinu. Jáchym ráno zpívá v koupelně. Dáváme si pak velký snídaně. Tříhodinová rutina, kterou jedeme každý den, a pak většinou začínáme dělat nějakou hudbu. Různě, jak je vibe. Děláme naše sólovky nebo JayRõ.

Jak vypadá váš tvůrčí proces?

Robert: Začali jsme teď skládat dost živě. Dřív jsme každý nejdřív přišli s nápadem, poslední dobou přijdeme, pustíme beat a začneme do toho skládat. Nejdůležitější je ten živej, autentickej feel. K tomu nám trochu pomohlo, že jsme fakt byli tři měsíce zavřený ve dvou.

Jáchym: A jamovali jsme. A hráli jsme. A pak jsme různě přicházeli s nápadama, dávali si k tomu pivka. Teď to bylo vlastně takový hezký období.

JayRõ|foto: Boodya

Mimo JayRõ tvoříte zvlášť jako Ambedo a YASHA. Jak jste se dali dohromady jako kapela?

Robert: Já tě potkal někde v Krči na zastávce.

Jáchym: Jel jsem totiž k učiteli na klavír. Ještě předtím, když jsem chodil s Martinem Urbanem na Gymnázium Jižní Město, jsme měli dlouho vizi, že založíme label. Když jsem potkal Roberta, tak mi říkal, že slyšel věci, co dělám. Dřív jsem ještě dělal dubstepy a podobný šílenosti. Potom jsme se začali bavit, dali se s dalšíma lidma dohromady a založili label Oddity Records. S Robertem jsme si řekli, že by bylo super dělat hudbu dohromady. Nejdřív jsme pracovali každý zvlášť, ale potom jsme se víc vyprofilovali.

Myslíte si, že díky tomu, že žijete v Berlíně, je pro vás snazší prorazit v zahraničí?

Jáchym: To si nemyslíme vůbec. Myslím, že v zahraničí je to taky dost složité. Všichni dneska hudbu dělají dost profesionálně, o což se taky snažíme. V zahraničí celkově je víc možností, ale zase je tu o to větší konkurence.

Robert: Dnes je to hodně globální. Je pravda, že třeba německý trh je víc napojený na ten světový, ale uvidíme, jak to teď v Čechách půjde dál.

Jáchym: Jak je v Čechách scéna menší, tak se tu zase všichni mezi sebou znají. Třeba v Berlíně je naopak šílený to, že tu je obrovské množství neznámých kapel, které mají úplně výjimečný zvuk, který nikdo v Česku nemá. Ten interpret má ale třeba jen 1000 poslechů na Spotify měsíčně, třeba Levin Goes Lightly. V tom je to těžké.

Robert: Právě proto dnes člověk potřebuje úplně všechno: skill, talent a zároveň i štěstí.

JayRõ|foto: Boodya

Je rozdíl v českém a zahraničním publiku?

Jáchym: Když to vezmu z pohledu Berlína, tak je šílený, jak to město je velký a ta hudba je tak rozdílná, že si každý najde svoje relativně velké publikum. Pořád frčí techno a 10 milionů lidí ročně navštíví Berlín právě jenom kvůli technu, ale pak je tam i silná indie komunita, na kterou chodí dost věrní posluchači.

Robert: Tohle mi trochu připomíná i Prahu, kde je indie scéna kompaktní a malá. Osobně mi nepřijde, že v Berlíně by byla větší, spíš si myslím, že to pomalu vzniká u umělců, kteří si všechno vytvoří doma – jako právě Levin Goes Lightly nebo Martha Rose. To je v Praze celkem podobné a asi je to i dost globální jev.

Myslíte si, že dnes existuje něco jako „světový zvuk“?

Robert: Řekl bych, že dnes mají všichni obrovský přístup a možnosti. Inspirace je všude a všechno se hrozně zrychluje. Nemyslím si, že dnes v hudbě existují velké fenomény. Myslím, že jsou jen malé fenomény v úzkých skupinách, kterých je naopak hrozně moc. Proto se to, jak hrozně rychle se šíří informace, logicky odráží i v hudbě. Něco jako „světový zvuk“ je pak jen tekutý pojem.

Co pro vás znamená úspěch?

Robert: Dělat hudbu, dělat to, co nás baví, a neumřít hlady. To je fakt jednoduchý.

Jáchym: Úspěch je mít na to se nějak uživit a každý víkend si dopřát teplý jídlo. To je pro nás teď úspěch, když žijeme v Berlíně a časy jsou často dost divoký. A zároveň dělat to, co nás baví. Tím, co nás baví, se takhle uživit.

JayRõ|foto: Boodya

Co je nejlepší a co naopak nejhorší na tom být hudebníkem?

Jáchym: Nejlepší je ten začátek. Vždycky když začneme dělat track, je tam myšlenka, emoce a je to to, za co stojí dělat hudbu. Největší překážka je pak věci dokončovat, když nacházím chyby, co musím pořád dokola editovat. Při tom se často ztrácí ten prvotní impulz z písničky, když ji začínáš psát.

Robert: Souhlasím, tak osmdesát procent času, kdy se hudbě věnuju, je to už jenom proces editace a tak dvacet procent ten ryzí nápad, což je na tom to nejlepší. Nejvíc se mi na hudbě a umění obecně ale líbí to, že vezmu svůj vlastní příběh, který nikdo neprožil mýma očima nebo mým tělem, a tu vzpomínku ztvárním. Je poslouchatelná pořád dokola a to už nikdo nemůže zkazit. Je to jako fotka, perfektně zasazená do času. Myšlenka, která je navždy, to se mi nejvíc líbí na umění.