Je šílenství součást duševního zdraví? Inscenace Finnmark odkrývá izolační mechanismy naší hlavy

Z představení Finnmark
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Z představení Finnmark

Chlad, Norsko, bílá barva a sestry, z nichž jedna je zakletá pod ledem. Inscenace Finnmark, kterou nově uvedlo divadlo MeetFactory, nás uvádí do ledového království samoty a temnoty. V nejsevernějším koutě Norska sleduje příběh dvou sester z ledu, který je i metaforou dnešních mezilidských vztahů. Jde o první režijní projekt dramaturga a ředitele divadla Matěje Samce.

Spíš než klasické drama nová hra ukazuje vnitřní rozhovor člověka, který se ocitá v patové situaci. Sníh neúprosně přibývá a jedna ze sester přijíždí navštívit druhou v jejím opuštěném srubu, do kterého přestane proudit elektřina. Chce mluvit s ní, anebo raději sama se sebou, se svým odrazem? A co se stane, když se ocitneme odstřiženi od světa v pustině a mrazu?

Z představení Finnmark

„Ta samota a temná hodina je příšerná. Někdy je tak nesnesitelná, že člověk má potřebu s někým mluvit. Možná si najde jako partnera svoje druhé já, možná bude potřebovat mluvit se svou sestrou. Ale kromě příběhu dvou sester je to příběh každé z nich a jejich samoty,“ říká Matěj Samec a doplňuje, že pocitem i dějem hra odkazuje na dřívější inscenaci Psí dny, uvedenou minulé léto v prostoru bazénu pod Barrandovskými terasami.

Celý obraz působí jako ledová krajina v obýváku. Scéna je minimalistická a zadní strana je kompletně vyskládaná dřevem. Připomíná srub, ve kterém je nejužitečnější nástroj sekyra a nejpodstatnější je udržet oheň. Obyvatelku srubu hraje Anita Krausová, její sestru, která ji přijela navštívit z města a chce jí předat tajemnou zprávu, představuje Zuzana Stavná.

V první části sestra z města mlčí. Obsah zprávy se z inscenace nedozvíme, což ani není cílem. Hra ukazuje vnitřní stav člověka, kdy je mrtvý, nemůže se hýbat a neví co se sebou, je paralyzovaný vlastní samotou a neschopností. „Jsou to stavy, které jsou reálné, vnitřní svět, který všichni máme a určitě ho známe,“ říká spolurežisérka inscenace Jana Preková a dodává, že se takto často cítí, když jede sama autem.

Z představení Finnmark

Obyvatelka srubu Anita Krausová působivými monology promlouvá ke své sestře, jako by s ní vedla dialog, zatímco Zuzana Stavná stojí na místě, pozoruje ji a mlčí. Klíčový moment inscenace nastává, když jí sestra podá sekyru, kterou mlčící olízne, a v tu chvíli aktivně vstupuje do děje. Když Zuzana Stavná promluví, kontrast mezi sestrami se stírá a obě ženy splývají v jednu ambivalentní bytost. Má dvě tváře a každá ukazuje svůj pohled na osamění či odloučení. „Myslím, že stavy, které jsou zběsilé, může zažívat každý, každý je máme v sobě, nějaký zdroj toho, kdy jinému můžeme připadat šílení. Ale šílenství je rozhodně součást normality, součást zdraví,“ domnívá se Samec.

Nová inscenace Finnmark pomocí dynamického střídání ticha a dlouhých monologů dobře přibližuje emoce a zobrazuje stavy vnitřních běsů, které si často nechceme připustit, ačkoliv jsou normální. Jde o psychologický obraz bytosti a o její rozporuplný vztah – k sestře, bratrovi, rodičům, partnerovi či k sobě, přičemž hra vytváří lyrickou atmosféru mrazu, zimy, úzkosti a samoty regionu Finnmark.

Dramatická linka je upozaděna a inscenace tak klade větší nároky na koncentraci a vnitřní napojení diváků. Něco jako týden či měsíc v čisté přírodě a tichu. V závěru herečky řeknou pár vět, které dovypráví celou situaci a otevřou její nejasné vyústění. Po představení si před spaním dejte finskou saunu, která vás otupí a ochrání před chladem i zvláštními myšlenkami.

Jak je možné, že se neradi díváme na to, co je nám nejbližší? A čím hra Finnmark odkazuje na letní inscenaci Psí dny? Poslechněte si celou recenzi Marie Kobrlové.