Jediné, co nám brání být sami sebou, je strach. Můžeme být opravdoví a spontánní úplně kdykoliv?

8. říjen 2019

Stále hrajeme role. V práci, s přáteli, s rodinou. Je to běžné, své chování upravujeme situaci a lidem, se kterými právě jsme. Kde je ale pak ono opravdové já? A je možné být pořád sám sebou a spontánní? „Věřím, že regulace na úkor naší míry spokojenosti není nutná nikde. Jediné, co nám brání, je strach,“ řekl v Balancu psycholog a psychoterapeut Lukáš Dastlík.

„Z pohledu zenu nemůžeme být nikým jiným než sami sebou. Řešíme ale, jak být napojeni na naše bytostné já, na naši podstatu.“ Je možné se naučit ze sebe odkrýt všechny vrstvy. Pak pochopíme, co skutečně chceme my a co po nás chce okolí. Můžeme se chovat spontánně a prosazovat své potřeby a zájmy. Když konáme v souladu se sebou, pak nás takové chování naplňuje, autentičtí lidé se cítí lépe.

Čtěte také

„Cílem je nevnímat v životě role, ale projevovat v nich ono autentické já. Pokud poznáme, že se chováme podle představ, a ne podle sebe, je možné to změnit, třeba v terapii.“ Pokud naše chování nevychází z našeho nitra, tak to dříve nebo později začne překážet. Nejsme pak naplněni, protože chování nevychází z našeho jádra. Navíc okolí pozná, když nejsme sami sebou, když něco hrajeme. I maska, kterou nasadíme na prvním rande nebo na pohovoru v práci, nevydrží věky.

„Jádro se hledá různými způsoby, psychoterapií, odkrýváním nánosů. Analyzuje se minulost, osobnost. Ale zen říká, že nejrychlejší cesta je se plně dostat do přítomnosti a v ní být, bez hodnocení a srovnávání.“ Cestou k vlastnímu pravému já, do vlastního středu je třeba meditace, ale v současné, rychlé době, kdy lidé mají rádi okamžité potěšení a zážitky, je to s ní složité. Chceme-li být v kontaktu sami se sebou a autentičtí trvale a rozumět tomu, co se v nás odehrává, tak to vyžaduje delší práci.

Proč se nevyplatí nic neskrývat a být sobecký a otevřený? Poslechněte si celý rozhovor v magazínu Balanc.

autor: Petr Bouška
Spustit audio

Související