Jedna země, tři národy a tři uzavřená prostředí. Jak se cítí mladí v Bosně 22 let po konci války?

13. listopad 2017

„Pozor, padá omítka,“ říkají cedule na sarajevských domech. Ve zdech většiny z nich jsou stále viditelné stopy po kulkách. Nejsou to ale jen budovy, které připomínají občanskou válku v 90. letech. Viditelné stopy poškození nesou především zdejší lidé. Jak to dnes vypadá v hlavním městě země, která zažila jeden z nejhorších konfliktů druhé poloviny 20. století v Evropě, a jak to cítí zdejší mladí?

„Tobě je 23. Vem si, co jsi za těch 23 let stihla. Vyrostla jsi, jsi dospělý člověk, brzy dostuduješ školu. Máš práci, možná máš přítele. A teď si vezmi, že za tu dobu, co ty jsi tohle všechno stihla, se moje země neposunula nikam. Nezměnilo se tu nic,“ říká ponuře Mirza, sedmadvacetiletý Bosňák původem z města Tuzla, který v Sarajevu spolu s několika dalšími dobrovolníky loni otevřel Muzeum zločinů proti lidskosti.

Země na tři kusy

Od konce občanské války v Bosně a Hercegovině letos uplyne 22 let. V konfliktu, který si vyžádal přes sto tisíc mrtvých, mezi sebou válčily tři etnické skupiny – Bosňáci (muslimové), Srbové (ortodoxní křesťané) a Chorvaté (katolíci). Dnes už sice nebojují, překonávat nesnášenlivost jim však nepomáhá ani vnitřní členění státu. Prakticky všechno v Bosně je rozděleno na tři části. Bosna má tři prezidenty i tři mobilní operátory, z nichž každý je preferovaný jednou ze skupin. Děti, o kterých se pod označením mileniálové v západní společnosti neustále vedou diskuse, žijí v bývalé Jugoslávii poněkud jiné životy. Najít v Sarajevu kavárnu s baristou a mrkvovým dortem je nadlidský výkon, naopak téměř ve všech kavárnách je možné potkat devadesátkové dítě, které si z dětství jako první vybaví, jak si na schodech paneláku hrálo s duhovou „chodící“ pružinou. „Občas jsme si hráli se zbraněmi, to si pamatuju. Některé dokážu doteď sestavit,“ vzpomíná Mirza.

Válka fakticky skončila uzavřením Daytonských mírových dohod, které měly kromě ukončení války za cíl zabránit opakování konfliktu. Země se rozdělila na dvě entity: bosňácko-chorvatskou Federaci Bosny a Hercegoviny a Republiku srbskou. Na vše dodnes dohlíží Vysoký představitel OSN, který do politiky země výrazně zasahuje – jakýkoliv zákon, který podle něj ohrožuje jednu ze skupin, může zrušit. „Nenávist, kterou jsme k sobě cítili tehdy, je v nás pořád, máme to v hlavě. Země je stále rozdělená. Vidět je to třeba na školství – neexistuje jednotný systém, bosenské děti chodí do bosenských škol, srbské do srbských a chorvatské do chorvatských,“ říká Mirza.

Lidé hrající šachy v centru města

Alej odstřelovačů

O válce se v Bosně podle něj děti neučí, protože neexistuje ucelený a nezaujatý výklad. „Každá skupina by události popisovala jinak. Tady jde o to, že v Bosně je náboženství a národnost něčím, co spolu vždycky souvisí,“ doplňuje Mirza. Z války si pamatuje spíš obrazy. Stojí kolem něj vojáci, vidí zraněného otce, který ve válce také bojoval, hraje si s municí. Vyrostl v představách, že nic jiného než válka není. „Hodně jsem si toho uvědomil vlastně až po konci války. Šel jsem zrovna do školy. Jako dítě jsem žil v představě světa, ve kterém stále existuje nějaký nepřítel, někdo, kdo tě nenávidí a koho nenávidíš ty. V první třídě se mnou pak byl Srb a já jsem nedokázal pochopit, jak je to možné. Matka mi pak vysvětlila, že existují i hodní Srbové. To pro mě bylo nepředstavitelné,“ říká Mirza.

Během občanské války bylo Sarajevo v obležení vojenských oddílů Jugoslávské lidové armády. Město ostřelovali snajpři – hlavní sarajevské třídě se tehdy říkalo „alej odstřelovačů“, na ulicích se denně umíralo. V květnu roku 1992 zabily granáty šestnáct lidí čekajících ve frontě na chleba, videozáznam a fotografie tragédie obletěly tehdy celý svět. Při obléhání Sarajeva padla řada významných památek, mimo jiné vyhořela Národní a univerzitní knihovna v Sarajevě a observatoř Čolina Kapa v kopci nad městem, nedaleko bobové dráhy zimních olympijských her v roce 1984. Dráha je jednou z mála připomínek slavných olympijských dnů v Sarajevu, která obléhání města přežila.

Bobová dráha v Sarajevu ze ZOH 1984

I pití kávy může být politické

Je pár minut před šestou ráno a Sarajevem se nese zpěv. Muslimští muezzinové svolávají své věřící k modlitbě. Šestou hodinu pak hlasitě odbíjejí katolické kostely. Hlavní město Bosny a Hercegoviny obývají většinou muslimští Bosňáci, vyplývá to ze sčítání lidí z roku 2013. Přibližně jednu pětinu obyvatelstva tvoří pravoslavní Srbové, katoličtí Chorvati a ostatní. Kostely a mešity jsou od sebe vzdálené jen pár desítek metrů. Pravoslavných kostelů tu ale moc není. Srbové většinou žijí v oblasti Republika srbská a do federace se jim příliš jezdit nechce.

„Sarajevo je jedním z liberálnějších měst. Podle mě tady lidé spolu jsou schopni vycházet,“ říká Bakir Bećirbegović, třiadvacetiletý zaměstnanec jednoho z místních informačních center. „Jiné je to v Mostaru, kde je město viditelně rozdělené na bosenskou a chorvatskou část. Pamatuji si, že jsem jednou v televizi viděl mluvit nějakého člověka, který se odmítal jet do Mostaru podívat na Starý most, protože v té oblasti žijí muslimové. Když se ho zeptali, jak je pozná, řekl, že rozdíl je v barvě: muslimové mají prý tmavší pleť. Nedává to ale smysl, ti lidé pocházejí ze stejné země a vypadají stejně,“ říká Bakir, který si ale přece jen myslí, že se společenská situace lepší. Doufá v to i rakouská studentka antropologie Lisa Hockfellner, která se v Sarajevu přes léto věnovala výzkumu. „Připojila jsem se k sociálním a mírovým pracovníkům, dělala s nimi rozhovory a pozorovala je při jejich každodenní práci,“ říká studentka University of Applied Science of Dornbirn. „Všechno je tu politizováno, od popíjení kávy po objednávání tradičního jídla burek. Míroví pracovníci jsou ale optimističtí, protože vidí výsledky v každodenním kontaktu lidí z různých skupin,“ říká Lisa. Podle ní je klíčové na smíření pracovat, jakkoliv je pomalé a složité.

Díry po kulkách v omítce domů v Sarajevu

Češi! Jugoška není jenom Chorvatsko

Harun, třicátník, který si spolu s několika přáteli otevřel kavárnu kousek od ulice Ferhadija v centru Sarajeva, je skeptičtější. Mladí lidé jsou podle něj velmi často nezaměstnaní a práci si nacházejí jen nárazově, většinou na černo. Mnoho z nich za ní odjíždí do zahraničí. „Mít restauraci tady v Sarajevu a vyjít s minimem je lepší než pracovat pro někoho a bát se, zda dostanete výplatu. My tady začínáme, takže uvidíme, jak se nám podaří udržet. Do Sarajeva naštěstí poslední dva roky přijíždí stále více turistů,“ doufá Harun. Právě turismus by státu mohl v rozvoji pomoct.

Lidé ze západní Evropy mají ale o Balkánu neurčité představy, většinou se vážou k občanské válce a o tom, jaká je bezpečnost a služby v Bosně dnes, nevědí téměř nic. I mě se lidé před cestou do Bosny ptali, jestli se nebojím. Při vyřizování cestovního pojištění jsem na dotaz o výši plnění odpověděla, že mi stačí ta nejnižší, protože jedu do Bosny, a ne do Švýcarska. Bankovní úřednice na mě vrhla šokovaný pohled a doporučila připlatit si bonusy navíc. „V Sarajevu se určitě najdou drobní zlodějíčci, stejně jako všude ve světě, celkově je ale Bosna pro cizince bezpečným místem,“ myslí si Mirza.

Sarajevo

Jak uzdravit společnost?

Historie Bosny a Hercegoviny je především historie mocenského přetahování velkých říší o Balkán. Ať šlo o Uhry, o Osmanskou říši, nebo později habsburskou monarchii, každá z těchto říší Bosně a Hercegovině něco zanechala a především postupně formovala složitou národnostní a náboženskou strukturu, která se dodneška nesjednotila.

„Hlavně tam prosím uveď, že to, co tady říkám, nemůže nikdo brát jako univerzální pravdu. Byl bych nerad, aby moje názory někdo bral jako jediné správné. I já jsem součástí jedné ze skupin a jsem jí do jisté míry ovlivněn, snažím se ale být nezaujatý. I já jsem dřív někoho nenáviděl, dneska už se na svět koukám jinak,“ říká Mirza. Kritické myšlení, vzdělání a otevřenost jsou podle něj nezbytné pro to, aby se bosenská společnost měla šanci uzdravit. Při naší společné cestě zpět do Česka tuhle myšlenku zkonkretizovala Lisa: „Lidé se musejí navzájem poznat, udělat první krok, přiznat si chyby svých skupin a uznat utrpení těch dalších.“

Poslechněte si zvukovou verzi se záznamem návštěvy rozstřílené observatoře v kopcích za Sarajevem, vyprávěni řemeslníka zastupujícího stovky let starou tradici mědirytců a španělského turisty, který se rozhodl sjet místní olympijskou bobovou dráhu na skateboardu.

autor: maf
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.