„John Peel mě naučil poslouchat hudbu bez předsudků,“ říká moderátorka BBC Mary Anne Hobbs

5. říjen 2017
Mary Anne Hobbs na Czeching Showcase

Slavný britský rozhlasový moderátor John Peel rozšiřoval hudební obzory se svým pořadem pro BBC Radio 1 několika generacím, udával trendy, byl vizionářem a především nezastavitelným nadšencem. Změnil život i Mary Anne Hobbs, nasměroval ji v raném věku k psaní o hudbě a rozhlasu, kde po Peelově smrti převzala roli svého učitele. Věřila Nirvaně v době, kdy se ke kapele britský tisk stavěl rezervovaně, a objevila londýnského producenta Buriala, jehož identita je do dneška pro mnohé tajemstvím.

Hlas Johna Peela provázel Mary Anne Hobbs od dětství a v roce 1997, kdy přišla do BBC Radio 1, souzněli od prvních chvil. Spojovala je společná láska pro skotskou kapelu Mogwai. Jednou z oblíbených historek Hobbs je, jak Peel odmítl exkluzivní rozhovor s Michaelem Stipem, jenom aby si mohl popovídat s frontmanem Mogwai Stuartem Braithwaitem. Takové gesto bylo typické pro člověka, který se nikdy nezaprodal, napsal britský deník Guardian. „Choval se tak až do chvíle, kdy zemřel,“ potvrdila Hobbs, pro kterou se Peel stal druhým otcem, a zařekla se, že bude jeho odkaz šířit dál. Odhodlání britské novinářce a současné moderátorce BBC Radio 6 rozhodně nechybí. Na školu se vykašlala v šestnácti. „K psaní o hudbě potřebuješ jenom vášeň a perspektivu, zbytek se naučíš za pochodu,“ říká Hobbs v prostorách Českého rozhlasu těsně před jejím djským vystoupením v rámci hudebně exportní soutěže Czeching. Ví, o čem mluví. První text, který odevzdala, ohodnotil editor časopisu slovy: „Ok, budeš se muset naučit gramatiku. Každé slovo delší jak tři písmena, je napsané špatně.“ Hned na to vzpomíná, jak si volala s mámou ze starých telefonních budek, které už po Londýně nepotkáte, a nechala si kontrolovat hrstku připravených textů, aby je mohla poslat do redakce. „Nenechte nikoho, aby vás zastavil,“ radí Hobbs.

Mary Anne Hobbs na diskuzi v rámci Czeching Showcase 2017

K psaní o hudbě jste se dostala v osmdesátých letech přes metalové kapelu Heretic, které jste dělala manažerku. Jedno životní období jste strávila v autobuse a odsud jste se posunula k hudebním časopisům jako NME a k mikrofonu veřejnoprávního rozhlasu BBC. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

Hudba byla v době mého dospívání velice exotickým zbožím. Vyrůstala jsem v malinké vesnici v britském Lancashiru. Když jste si chtěl tehdy koupit nějakou desku, musel jste u pokladny místního hračkářství vysypat všechny vaše úspory a čekat několik měsíců, než vám vytoužený vinyl přišel. U nás v rodině otec hudbu úplně zakázal, neměl pro ni žádné pochopení. Dokonce rozmlátil i moje oblíbené desky, když mu přišly pod ruku. Nenašel ale tranzistor, který byl velký asi jako konzerva sardinek. Schoulená pod peřinou jsem se snažila po nocích naladit pořad Johna Peela. Skrze radiové vlny jsem vstupovala do alternativního vesmíru a John Peel byl jediným důkazem, že takový svět existuje. Říkala jsem si, že až dospěju, uteču daleko od domova do Londýna, který pro mě symbolizoval tu nirvánu.

V osmnácti jsem utekla do hlavního města, žila jsem celý rok v autobuse na parkovišti a pro metalovou skupinu Heretic obstarávala první poslední: dělala jsem jim obaly desek, šila kostýmy a zastoupila osvětlovače na tour. Taky jsem nebyla špatnou mechaničkou a věděla co a jak, když se porouchal autobus. Už tady jsem snila o tom, že budu hudební novinářka. Za ušetřené peníze, které jsem si odkládala z brigád po barech, jsem napsala několik fanzinů. Kolekci svých výtvorů jsem poslala do redakce dnes nefungujícího časopisu Sounds, spolu s nimi přišel editorovi snad nejdojemnější dopis, který v redakci kdy viděli. Popisovala jsem v něm, co všechno musím jako manažerka Heretic zakusit a prosila je o práci. Dali mi v devatenácti letech šanci. Byla to nejbizarnější situace. Do té doby jsem žila v nedůstojných podmínkách v autobuse a byla podle britských úřadů bezdomovkyně. A najednou o pár měsíců později jedu přes Brooklyn Bridge na zadní sedačce limuzíny do slavného klubu Studio 54, kde hrával James Brown. Tak vypadala moje první mezinárodní služební cesta.

Během 90. let jste psala pro časopis NME a další hudební tisk a také jste dělala první britské interview s Nirvanou. Vybavujete si ještě ten článek?

O tento otvírák jsem musela bojovat. Tehdejší editor NME Danny Kelly nevěřil Nirvaně a nemyslel si, že mají na to být na obálce. Celé to byla šťastná shoda náhoda, padl článek se Sonic Youth a s The Cure, a tak mi Danny zavolal a řekl: „Jestli chytneš do čtyřiadvaceti hodin Nirvanu a dodáš článek o třech tisících slov, který se mi bude zdát dostatečně dobrý na otvírák, je to tvoje.“ Měla jsem štěstí, Nirvana byla v Londýně a já je jela odchytnout do jedné televizní show. Byl to jeden z těch šílených pořadů pro mladé, které se vysílaly na konci 80. a v 90. letech. Jela jsem pak s Nirvanou do toho nejšpinavějšího hotelu. Dave Grohl pobíhal po pokoji, Kris Novoselic chtěl mluvit jenom o americké politice a prezidentu Bushovi a Kurt Cobain se zajímal jenom o ženská práva. Do toho si pamatuji, že měl neuvěřitelné žaludeční bolesti, které ho mučily celý život. Nebylo jednoduché se s nimi bavit o muzice, nezajímalo je to. Já na rozdíl od Dannyho věřila tomu, co dělají. A byl to nakonec velmi pozitivní článek. Jestli si správně vzpomínám, v prvním odstavci stálo: „Ještě ani nestihne zaschnout inkoust na tomhle článku, až časopis vyplivne tiskárna a všichni na světě budou znát Nirvanu.“ Dodnes je to asi nejlepší článek, který jsem kdy napsala. Jsem ráda, že jste ho zmínil.

Mary Anne Hobbs

Teď trochu skočíme v čase i mezi hudebními žánry. V nultých letech jste se pohybovala na britské dubstepové scéně a objevila jste mimo jiné londýnského producenta Buriala. Jste dodneška jednou z mála osob, které ho viděly naživo, jak podle vás ovlivňuje tajemná image jeho hudbu? 

Hodně jsem se zapojovala do dění na zárodečné dubstepové scéně, která se zrodila kolem poloviny minulé dekády ve Velké Británii. Byla to malá rodinka producentů, umělců, novinářů, fotografů, rozhlasových moderátorů a lidí kolem pirátských vysílaček. Všichni sdíleli přesvědčení, že se z kolizí různých vlivů přicházejících ze soundsystemové kultury rodí něco magického. Uspořádala jsem show pro BBC Radio 1 s názvem Dubstep Warz a sezvala na jedno místo producenty v čele s Kode9, zakladatelem labelu Hyperdub. A poslední track v jeho setu mě dostal. Říkal mi, že je to děcko, na které narazil. Že prý si říká Burial a miluje blog Kode9. Okamžitě jsem si pro svůj pořad vyžádala ukázku Burialovy debutové desky.

Je to fascinující postava stranící se kontaktu s lidmi. Jak říkáte, je jenom pár lidi, kteří znají jeho pravou identitu. Jsem mezi nimi já, Kode9 a pár novinářů. Burial si může chodit do klubu jen tak, volně se pohybovat, aniž by kdokoliv věděl, kdo to je. A to je výhodou i pro jeho hudbu. Nemusí se zasekávat a nechat na sebe působit externí vlivy. Udržel si díky tomu jistou čistotu a jasnost své vize a je to slyšet v každém tracku, který vytvoří. Hudba pochází z poetického místa v jeho duši a ani za deset let neztratila nic ze svého kouzla. Každý, kdo se pohybuje na scéně elektronické hudby, ví, že Burial umí zvukovými prostředky vystihnout atmosféru těch pozdních hodin, kdy se čas na parketu se slunečním světlem krátí a vy nasedáte do autobusu domů. Všímá si drobných fragmentů a detailů, vytváří z nich jedinečnou mozaiku. A ta rezonuje v posluchačích, protože je Burial bere na místo, které moc dobře znají. Kdybyste Buriala potkal, zjistil byste, že je to přesně takový člověk, jakého si představujete, když posloucháte jeho hudbu.

03620157.jpeg

Vaším učitelem byl John Peel, který objevil Joy Division nebo také českou shoegazeovou kapelu Ecstasy of Saint Theresa z raných devadesátých let. Myslíte si, že zanechal nějaké poselství srozumitelné všem generacím hudebních nadšenců, novinářů nebo hudebníků?

„Poslouchejte bez předsudků.“ Poslouchejte všechno a vymažte svoje hranice, ať leží kdekoliv. Jděte až k nim a prozkoumejte je. Nebojte se vykročit mimo ně. Na Johnově pořadu bylo nejzajímavější, že jsem nikdy nečekala, že budu milovat každou nahrávku – ale cenila jsem si, že nějaká taková platforma existuje. Že je schopný vysílat tak hudebně pestrý pořad a vytvořit takový ekosystém. Jako v amazonské džungli, kde najdete dva tisíce mravenců na jednom stromě. Možná se vám všechny druhy nebudou líbit, ale je skvělé, že tam jsou. To je další část poselství, především pro lidi z rozhlasu. Možná se vám všechna hudba, kterou hrajete, nebude líbit, ale třeba se najdou posluchači, které osloví. Na tyto věci musíte myslet. David Bowie to nazývá tyranií mainstreamu. Diverzita je velmi důležitá.

A má rozhlas pořád tu samou moc, které se těšil před nástupem internetu a streamovacích platforem – v době, kdy jste poslouchala Johna Peela z malého rádia pod peřinou?

Streamování tu zůstane, i když je nefér k hudebníkům. Na druhou stranu si myslím, že rozhlas odvádí práci, kterou streamování nikdy nezvládne – přináší lidský element, vášeň, kontext a zároveň stmeluje lidi. Můžu dát několik příkladů. Uváděla jsem první poslech desky Nicka Cavea nebo Mogwai na BBC Radio 6 Music. Šlo o světovou premiéru. Poprvé pouštíte fanouškům všude po světě desku, kterou poslouchají v jeden a ten samý moment. A umělci se toho taktéž účastí, alespoň v případě Mogwai a neustále tweetujícícho zpěváka Stuarta Braithwaitea. Na internetu poslech všichni komentují, já jsem u toho jako moderátorka a přítomná je také kapela. Něco takového se vám na streamovacích serverech nikdy nepodaří. Všichni jsme lidé, děláme hudbu, protože se nějak dotýká naší duše, nutí nás cítit a rozumět lidským emocím. Pokud by mělo rádio skončit, už by se tak stalo. Rádio je podle mě v roce 2017 silnější než kdy před tím a to mě těší.

Iva Jonášová, Mary Anne Hobbs a Mary C na Czechingu 2017

Další články autora