Joker: Král letošních Benátek vypráví temný příběh o zrození padoucha z ducha chaosu

Arcipadouch Joker je součástí batmanovského univerza už skoro osmdesát let a stejně jako se vyvíjel mýtus Temného rytíře, prochází evolucí i vraždící klaun. Tyto proměny ostatně výborně dokumentoval obsáhlý komiksový omnibus, který vyšel k jeho pětasedmdesátinám. Mapuje Jokera jako fluidní postavu, která se pružně adaptuje na proměny komiksové estetiky i dobové poptávky. Ať už v batmanovských příbězích vystupuje jako hláškující komediant, nebo naopak vyšinutý jedinec, jehož hlavním cílem je rozdmýchat chaos, jejich pojítkem zůstává, že Joker a Batman nemohou existovat jeden bez druhého. Joker představuje prubířský kámen Batmanových ideálů a dokáže vyhmátnout jeho slabiny. Právě on tak nejlépe naplňuje komiksové pravidlo, že superhrdina je pouze tak silný jako jeho protivník.

Nolan vycházel z linie existenciálně laděných příběhů, kterou nastolil Frank Miller v Návratu temného rytíře a pokračoval v ní Jeph Loeb komiksovými alby Dlouhý Halloween a Temné vítězství|foto: Warner Bros.

Filmové adaptace Tima Burtona a Christophera Nolana si Jokerovi tehdejší představitelé Jack Nicholson a Heath Ledger částečně uzurpovali pro sebe. Pořád ale šlo o batmanovské příběhy sporu o lidskost, která odolává chaosu. Právě dekádu stará Nolanova trilogie byla posledním pokusem o civilní komiksové filmy, předtím než globální popkulturu opanoval zábavní kolos Marvelu nebo infantilní blockbustery pro zastydlé mileniály, jako je Deadpool. Nolan vycházel z linie existenciálně laděných příběhů, kterou nastolil Frank Miller v Návratu temného rytíře a pokračoval v ní Jeph Loeb komiksovými alby Dlouhý Halloween a Temné vítězství. V jeho Batmanovi se tak do nepřehledné a roztříštěné současnosti prolnuly noirové vlivy, expresionistická perspektiva nebo prvky drsné školy.

Joker je pokusem o návrat k tomuto typu vyprávění, ale zároveň jde o první film, který se věnuje výhradně zrodu Batmanova antagonisty. „Za celý svůj podělaný život jsem nebyl ani na minutu šťastný,“ prohlásí nihilisticky Arthur Fleck, kterému osud rozdal samé nepříznivé karty. Chce se stát slavným stand-up komikem, ale je poněkud mdlý duchem a živoří jako příležitostný klaun. Řada psychických obtíží, z nichž jsou nekontrolovatelné výbuchy smíchu ten nejmenší problém, mu brání navazovat běžné mezilidské vztahy, a tak přežívá v zatuchlém bytě své pomatené matky, která se i po třiceti letech patologicky upíná ke svému bývalému chlebodárci a dávné lásce Thomasi Waynovi. Ke své smůle žije navíc ve městě s bohatou tradicí ignorovat ty nejslabší a zranitelné.

Gotham zde nepatří k vizuálně podmanivým velkoměstským krajinám, které prosvěcují neony, a ani jako svého času Temný rytíř neuchvacuje moderní architekturou skleněných ploch|foto: Warner Bros.

Gotham zde nepatří k vizuálně podmanivým velkoměstským krajinám, které prosvěcují neony, a ani jako svého času Temný rytíř neuchvacuje moderní architekturou skleněných ploch. Blíží se naopak té nejponuřejší verzi současnosti. Je to nevábné místo zavalené odpadem, jehož obyvatelé čelí bytové krizi a invazi krys. Podstatný přitom není průzkum vnějšího prostoru – vše se podřizuje pokřivené vertikále Arthura Flecka a sestupu do jeho vnitřních vesmírů. Fleckův pohled do propasti se odráží i v jeho chatrné konstituci, která se postupně bortí v primitivní torzo, z něhož vystupují jen svaly a kosti. Kamera obsesivně krouží kolem jeho těla a soustředí se na každý pohyb. Prvky komiksové stylizace pak neposilují superhrdinský mýtus jedince náhle disponujícího výjimečnými schopnostmi, ale jsou varovným signálem, že jsme se spolu s ním možná až příliš vzdálili realitě a pronikli jeho strádající myslí až do míst, odkud už není návratu.

Z filmu Joker|foto: Warner Bros.

Joaquin Phoenix přesvědčivě ztvárnil utrpení člověka, kterému se objektivně dějí hrozné věci, přesto však nevzbuzuje sympatie ani lítost, ale spíš trapno, nebo dokonce zhnusení. Jeho Joker je prázdná nádoba bez sofistikovaných cílů nebo idejí, kterou pohání pouze frustrace. Přispívá tak k demytizaci zločinců a sériových vrahů, které jsme byli v poslední době zvyklí stále častěji vídat jako prudce inteligentní a charismatické osobnosti. Ukazuje, že na nich rozhodně není nic fascinujícího ani hodného obdivu. Zatímco Batman usiloval o to, aby se v duchu chandlerovského kréda stal tím nejlepším možným hrdinou pro všechny světy, Joker nám ve svém příběhu bolestivě připomíná, že navzdory hlasitým proklamacím nejrůznějších autorit v nejlepším z možných světů ani zdaleka nežijeme.