Kam zmizeli Leninové? Pátrání po osudu ukrajinských soch sovětského vůdce

14. červenec 2017
On Air
Lenin v Kremenčuku, 30. března 2016

V okamžiku rozpadu SSSR se na Ukrajině nacházelo 5 500 Leninových soch. V mnohem větším Rusku byste jich našli jen o málo víc – 7 000. Z většiny samozřejmě betonové odlitky nevalné umělecké hodnoty. Pak nastal spontánní „Leninopad“ a zákonem nařízená dekomunizace – tisíce ukrajinských Leninů a dalších soch souvisejících s komunistickou ideologií musely zmizet z veřejného prostoru. Co s nimi je dnes? Kam se poděly? Tyto otázky si položili švýcarský fotograf Niels Ackermann a francouzský novinář Sébastien Gobert. O výsledcích svého pátrání přednedávnem vydali knihu Looking for Lenin.

Už v době protestů na Majdanu v letech 2013 a 2014 a během několika následujících měsíců se Leninovy sochy staly terčem útoků jako přetrvávající symbol sovětského režimu. Na jaře roku 2015 Ukrajina přijala zákon o dekomunizaci, který znamenal, že tyto památníky musí z veřejného prostoru zmizet. Nový zákon postavil sovětskou symboliku naroveň se symboly nacismu. 24. října 2016 ukrajinská média informovala o tom, že ve městě Novhorod-Siverskyj v Černihovské oblasti místní úřady demontovaly posledního Lenina v zemi.

Neznamená to, že v zemi už žádné komunistické sochy nezůstaly – na svých místech je stále řada drobnějších bust, pamětních desek, umělecky cenných památníků, třeba jezdecká socha bolševického partyzána Mykoly Ščorse v Kyjevě, nebo monumentů tak gigantických rozměrů, že jejich demontáž zkrátka není jednoduchá. Sovětské sochy zůstávají také na Ruskem okupovaném území Krymu a na Donbase. Velký zájem má veřejnost o osud mozaik ze sovětské éry. Pokud neobsahují sovětskou symboliku, nemusejí nutně mizet, často se ale nacházejí ve špatném stavu nebo je překrývají reklamy.

Mrtvý Lenin se pohybuje překvapivě rychle

Nikoho ale jako by nezajímalo, co se s Leniny děje po jejich odstranění. Právě to se rozhodli zdokumentovat švýcarský fotograf Niels Ackermann a francouzský novinář Sébastien Gobert, oba žijí na Ukrajině. Už 8. prosince 2013, když padl první Lenin na Besarabském náměstí v centru Kyjeva, se začali zajímat o to, kam přes noc zmizely jeho pozůstatky. Když pak v roce 2015 začalo odstraňování soch naplno, pustili se do svého projektu Looking for Lenin systematicky.

Lenin bez hlavy ve vesnici Šabo v Oděské oblasti, 21. listopadu 2015

Nejprve zjišťují, kde se konkrétní sochy nacházejí, a po domluvě s majitelem Leniny vždy fotografují. „Často musíme lidi žádat, aby se ničeho ani nedotkli, když nám sochy předvádějí. Je důležité ukázat je tak, jak jsou. Bez přikrášlování zobrazit, jak se rozpadají, jak jsou opuštěné nebo případně naopak jak se staly předmětem oslavování,“ řekl fotograf Ackermann v interview pro magazín Vice. „Důležitou součástí našeho přístupu je, že nikdy nesoudíme,“ dodává Gobert. „Neříkáme, že to, co vidíme nebo slyšíme, je dobře nebo špatně. Není to naše historie.“

Takové pátrání je leckdy téměř detektivka. Jeden z nejbizarnějších příběhů je spojen s charkovskou sochou, která patřila k největším. Ačkoliv pomoc oběma novinářům přislíbil asistent starosty Kernese, po příjezdu se ukázalo, že všechny čtyři dochované úlomky sochy obdržely status „utajovaného objektu“ a zmizely. Nikdo, včetně samotného starosty, nic nevěděl. „Pokusili jsme se najít ucho sochy, ale jeho majitel zrovna bojoval v antiteroristické operaci a nedokázali jsme se s ním spojit. Potom jsme zkusili sehnat nos. Když jsme jeho majitele vypátrali, ukázalo se, že jsme se opozdili: nos se už vydal do Kyjeva na výstavu Yevgenii Belorusets v Pinchuk Art Centre. Takže po třech dnech hledání v Charkově jsme zjistili, že jediný úlomek tamního Lenina se nachází pár set metrů od našeho domu. Je zajímavé, že ačkoliv je Lenin mrtvý, pohybuje se velice rychle,“ vyprávěl Gobert v rozhovoru pro server Bird in Flight.

Na zahrádku, do lesa nebo do muzea?

Charkov. Místní sběratel, který má velkou sbírku sovětských soch, uchovává tohoto Lenina spolu s dalšími sochami ve skladu svého sklenářství. 2. února 2016

V jedné malé vesnici si Lenina postavila místní žena na zahrádku. Prý „musí stát, aby viděl, jak se mění svět“. V jiné vesnici se místní mládež rozhodla, že památník pro všechny případy ukryjí v lese, „nikdy prý nevíte, kdo přijde k moci příště“. V Oděse z Lenina udělali sochu Dartha Vadera. Převážně se ale o osud soch nikdo nezajímá. „To, co se děje na Ukrajině, je dost svérázné. Vliv tu má silné sovětské dědictví a velmi silná disfunkce v oblasti administrativy a politiky. Někdy tu logiku prostě nepochopíte: zákona si nikdo neváží, každý jedná podle vlastního náhledu nebo vlastního výkladu zákona,“ tvrdí Gobert. Ackermanna udivilo, že zatímco o Leninovi ochotně mluvil každý, koho na Ukrajině potkali, jeho sochy nikoho příliš nevzrušují. Naznačuje, že způsob, jakým na Ukrajině dekomunizaci provádějí, prozrazuje stále poněkud „sovětský“ způsob uvažování. „Většina lidí tento proces akceptuje jako něco nevyhnutelného, řekl bych, že si připadají bezmocní. Pokud jste proti myšlence totalitarismu, tak by to, co s touto minulostí uděláte, mělo být výsledkem procesu zohledňujícího různé názory.“

Na jaře oběma autorům vyšla fotografická kniha Looking for Lenin, která umožňuje seznámit se s dosavadními výsledky jejich projektu. Kniha, jež vyšla v angličtině i francouzštině, zájemcům zprostředkovává fotografie a příběhy 70 soch. 3. července ve francouzském Arles navíc začala výstava jejich fotografií. Gobert přiznává, že „soch je tolik, že to může trvat věčně“.

Vzhledem k tomu, kolik komunistických památníků se na Ukrajině celkově nachází, není divu, že otázka jejich „posmrtného“ osudu budí zájem. Už od roku 2014 se diskutuje o tom, jak by mohl vypadat takový způsob uložení, který by umožnil sochy a památníky odstranit z veřejného prostoru, a přitom dovolil, aby se s nimi mohli seznámit zvědaví turisté i případní badatelé či jiní vážnější zájemci. Řešením by mohlo být zřízení muzea pod širým nebem, podobného těm, která najdeme v Maďarsku nebo v Litvě. Konkrétní projekt už existuje – muzeum by se mělo otevřít v areálu kyjevské Výstavy úspěchů národního hospodářství, která je sama významnou památkou socialistického realismu. Expozice má prý zahájit činnost na podzim roku 2017, ale vzhledem k tomu, že jde o projekt financovaný crowdfundingem, nic zatím není jisté.

Engelse z ukrajinské vesnice odvezl do Manchesteru

Tato Leninova hlava měří více než dva metry. Dříve se nacházela v areálu černobylské jaderné elektrárny. Dnes je v prostorech, které využívá úklidová služba. Černobyl, 6. října 2016 .

Zatím ale osud komunistických památníků na Ukrajině nikoho příliš nezajímá. A není divu – země má opravdu mnohem vážnější problémy, počínaje válkou s Ruskem podporovanými separatisty na východě přes okupaci Krymu po stále masově rozšířenou korupci. Díky tomu dochází i ke kuriózním příběhům, jako když letos v červnu britský umělec Phil Collins na Ukrajině zadarmo získal třiapůlmetrovou sochu Bedřicha Engelse, kterou odvezl do britského Manchesteru. V červenci čeká sochu ve městě, kde Engels napsal svou knihu Postavení dělnické třídy v Anglii a v němž žil desítky let, slavnostní odhalení. „Mnoho měst neví, co se svými sochami dělat. Nemají vůbec ponětí, co by si s těmito památníky měla počít, ani třeba jakým způsobem je zničit,“ řekl Collins britskému deníku Guardian. Sochy podle něj leckdy zůstávají v podivném vakuu. Svá předcházející místa opustily, ale stranou zájmu veřejnosti si dál klidně leží někde v ústraní – kdo ví, kdy zase budou potřeba?

Vhodného Engelse prý hledal dva roky. Když ho konečně ve vesnici Mala Pereščepyna v Poltavské oblasti našel, Engels se přeražený v pase válel kdesi na dvorku, zakrytý jen velkými kostkovanými taškami. Na nohách ještě měl stopy modré a žluté, ukrajinských národních barev – někdo se ho zřejmě ještě před odstraněním pokusil upravit ve vlasteneckém duchu. Jednání o převozu sochy trvala osm měsíců. Přitom za něj nikdo nic nechtěl. Socha se však podle Collinse nacházela nejen ve fyzickém, ale i v právním vakuu, proto si její legální odvoz vyžádal spoustu papírování. Během cesty se Engels stal v Berlíně předmětem umělecké performance a navštívil také německé město Barmen, kde se narodil. Na svém novém místě by Engels měl poněkud napravit nedostatek soch, které by v Manchesteru, jednom z rodišť průmyslové revoluce, připomínaly tamní dělnické hnutí a tradici odporu proti kapitalismu.

Autor:Miroslav Tomek

Další články autora