Karlovarská pěna dní: Zlaté kníry 2013
Všechny statutární i nestatutární poroty už svoje projektily vystřílely, takže přichází čas na naše obávané zrezlé loupežnické žaludovky made in Řáholec. Navzdory přetrvávajícímu dojmu, že letošní ročník byl jaksi povadlý a chyběla mu průraznost dvou předchozích, budou Zlaté kníry 2013 opět řádně husté.
Knír za nejkomplexnější scénář putuje do Japonska: důstojný nástupce milovaného klasika Jasudžira Ozua a jeden z nejlepších žijících asijských tvůrců, jednapadesátiletý Hirokazu Kore-eda, ve svém precizním scénáři k filmu Jaký otec, takový syn vsadil na cit pro detail, výmluvnost a odzbrojující humor. Jeho film je nenápadnou, a přitom emocemi nabitou úvahou nad vztahem výchovy a genetické příslušnosti, ale také intimním a zároveň vrstevnatým portrétem japonské společnosti.
Knír za nejlepší režii si vysloužil za nekompromisní snímek Heli mexický tvůrce Amat Escalante, který musí svému mentorovi Carlos Reygadasovi (Post Tenebras Lux) dělat radost. Záměrně odtažitý Escalanteho styl charakterizuje totální kontrola nad kompozicí, smyslem i vřazením každého záběru. Stejně jako v nejlepších současných mexických filmech, i tady je požitkem sledovat, jak se z nesmlouvavého realismu díky eliptickému střihu, rafinovaným pohybům kamery a dlouhým záběrům rodí dílo, které se podobá stejně tak všednosti jako snu. Nebo spíš neodbytné noční můře.
Knír za nejemotivnější film z prostředí sběrných surovin od Skřivánků na niti získává Clio Barnardová, jejíž Sobecký obr nabídl velmi nesobecké a vnímavé sociální drama, zároveň nás poučil, čeho se máme ve své budoucí živnosti sběračů elektrických rozvodů vyvarovat. Tenhle film je emocionálně i vizuálně pod vysokým napětím a dotek s ním vyslal do našich receptorů pozitivní šok, který přetrval celý festival a překonal jistotou a dotažeností většinu snaživé konkurence.
Kníry sympatie udělujeme dvěma filmům, jejichž názvy si vystačí se jménem ústřední postavy. Chilský snímek Gloria nás přesvědčil, že vyprávění o ženě před šedesátkou plné zklamaných nadějí, trapnosti, samohrajkového diska a nahých vrásčitých těl nemusí sklouznout k uslintané a nerealistické řachandě – naopak může navzdory citelné natahovanosti střídmě a vtipně okouzlit. Palestinské drama Omar, kterému udělujeme i speciální knír za nejkrásnější zamilovaný pár spatřený letos na plátně (bez ironie), sice nepatří k nejoriginálnějším titulům sezóny, ale svou dynamikou a chytlavostí letos vynikl nad jiné. Arabská variace na Shakespearova Romea a Julii vyvedená ve strhujícím realistickém stylu – no kdo z vás to má. Rádi bychom se dožili doby, kdy budou podobné tituly vyhrávat diváckou cenu.
Zvláštní Knír uznání si odnáší v nůši Kazach Emir Baigazin. Nejen proto, že nás naučil, kterak se vypořádat s vlezlými šváby a další chamradí, ale především za první dvě třetiny svého debutu Hodiny Harmonie – soustředěné a brilantně zkomponované. Kdyby se film v poslední třetině nerozklížil v nekonzistentní detektivku přetíženou začátečnickými symboly, jistě by aspiroval na některou z hlavních cen.
Zlatý knír za nejlepší film a vítěz hlasování: Jaký otec, takový syn japonského režiséra a scenáristy Hirokazu Kore-edy nás uhranul svou subtilní krásou a mimořádnou komplexností. Skvěle napsaná i zahraná (neuvěřitelní představitelné dětských rolí), chytře nasnímaná a obratně sestříhaná magie všednosti a drobných okamžiků. Film vtipný, jímavý a vřelý, ale prostý přehnané melodramatičnosti a patosu. Druhý takový letos nebyl (a možná nebude).
Anti-kníry sázíme následujícím zoufalcům a deprivantům. Simonu Killerovi Antonia Campose za adolescentní interpretaci pojmu tísnivé a tíživé drama o narušené postavě, za nejhorší použití hudby, tracking shotů a nahoty, za postavu, která je na zabití tím, jak zkouší být na zabití.
Tančícímu Toremu v režii debutantky Katrin Gebbe, která ve svém manipulativním, rádoby radikálním snímku pomrkává po Trierovi i Hanekem, ale nabízí jen stereotypní (a v něčem až naivní) torturu pasivního hrdiny. Sugestivní studie o zlu v člověku a nečekaných limitech náboženské horlivosti? Kéž by. Tore tančí je jen bezzubá, tezovitá (byť slušně zahraná i natočená) lekce v emočním vydírání. Připomenutí, že kýč má nekonečně mnoho podob.
A konečně: čínskému Doteku hříchu Jia Zhang Ke za dotek špatně inscenované kritiky současné Číny, která bezzubými gesty, oslími můstky a naivní symbolikou podvrací a zesměšňuje především sám sebe.
Pěna tímto padá a děkuje všem za trpělivost. Za rok zase… a úplně jinak.
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
