Každý den odvahu: Nedožitých 80 let Evalda Schorma

Filmy scenáristy a režiséra Evalda Schorma byly poznamenány jak režisérovými těžkými zážitky, tak jeho přirozenou skepsí; přesto je z nich jasně cítit potřeba autora hledat v člověku dobro, pochopení a ušlechtilé sklony. Schorm byl „filosofem“ nové vlny, a jeho doménou bylo mj. sugestivní líčení lidských charakterů v mezních situacích a časech beznaděje. Po práci na postu asistenta režie u Zdeňka Podskalského se pustil do příprav svého prvního celovečerního filmu Každý den odvahu (1964), v němž se s výjimečnou otevřeností dotkl tématu hroutících se ideálů.

Schormův debut byl intenzivní provokací, která vybízela k zamyšlení nad morálním úpadkem doby – po osobních výhradách prezidenta Novotného se ostatně film dostal do kin s ročním zpožděním, cena kritiky, jež mu byla poté udělena, byla na příkaz oficiálních míst utajena a film byl nakonec odstaven. Výtečná existenciální studie mladého dělníka, který po kritice kultu osobnosti hledá východisko z těžké morální krize, vypovídá o roztrpčenosti generace „podvedené historií“.

Po tomto dramatu režíroval Schorm barevnou část Dům radosti z povídkového snímku Perličky na dně (1965) a dále se v průběhu celých šedesátých let věnoval soustředěnému ohledávání lidského nitra. Jan Kačer ztvárnil hlavní roli i v jeho následujícím opusu Návrat ztraceného syna (1966) – modelovém, avšak dokumentaristicky pojatém snímku o muži, který se pokusil o sebevraždu a skončil v psychiatrické léčebně. Podobenství plné životní úzkosti pojednává o těch nejcitlivějších problémech: o samotě, pochybnostech, nedůvěře k jistotám a neschopnosti upřímné mezilidské komunikace.

Po snímku Pět holek na krku (1967) natočil Schorm podle námětu Jana Škvoreckého hutně metaforickou tragikomedii Farářův konec (1968), v níž se události známé z evangelia potkávají s realitou československé vesnice padesátých let. Lžifarář v podání Vlastimila Brodského tu opakuje Ježíšovy kroky a postupně je konfrontován nejen s místním ateistickým učitelem, ale nakonec i s StB a církevní hierarchií. Po tomto snímku, který je satirickým vrcholem Schormovy režijní dráhy přervané následnou normalizací, přišlo ještě neobvykle syrové a kruté podobenství Den sedmý, osmá noc (1969). Schormův trezorový film, který vznikl jako odpověď na sovětskou okupaci je apokalyptickým podobenstvím odrážející depresivní stav společnosti po vojenské invazi v srpnu 1968. Za Vojtěcha Jasného pak Schorm ještě v roce 1971 stihl dokončit komedii Psi a lidé (1971).

Evald Schorm – Den sedmý, osmá noc|foto: Bonton

Schormovi kolegové jej pro jeho typologii příležitostně obsazovali do svých snímků – vzpomeňme např. na manžela v Němcově alegorii O slavnosti a hostech, hříšného kaplana v Mášově Hotelu pro cizince, laboranta Kostku v Jirešově Žertu či starého profesora ve Smyczkově Krajině s nábytkem. V šedesátých letech Schorm hostoval jako režisér na prknech pražského Činoherního klubu a po roce 1971 – kdy nesměl pracovat v českém filmu a jeho celá tvorba byla obtěžkána přísnými politickými zákazy – pohostinsky režíroval činohru a operu v Praze, oblastních divadlech i v zahraničí (Ženeva, Stuttgart). Od 1974 spolupracoval s Laternou magikou, kde byl až do své smrti později zaměstnán. Laterna magika rovněž k výročí mistrových nedožitých osmdesátin aktuálně pořádá fotografickou výstavu, která je od 15. prosince přístupná v prostorách kavárny Nona na Nové scéně Národního divadla.

Jako režisér pracoval Schorm také pro televizi (např. Král a žena, Lítost nebo Lepší pán) a těsně před koncem života se v dobách tání mohl konečně dostat zpátky k filmové režii prostřednictvím komorního dramatu Vlastně se nic nestalo (1988), jehož premiéry se už nedožil. Jedna z nejvýznamnějších osobností československé kinematografie, Evald Schorm, předčasně zemřel vyčerpán po delší nemoci 14. prosince 1988 v Praze, pouhý den před svými sedmapadesátými narozeninami. Jeho nadčasové filmy však zůstávají silným, byť melancholickým světlem uprostřed všudypřítomné temnoty.

Evald Schorm se narodil 15. prosince 1931 v Praze do rodiny statkáře z Elbančic u Mladé Vožice. Kvůli svému statkářskému původu byl vyloučen ze čtvrtého ročníku Vyšší hospodářské školy v Táboře. Dva roky se živil jako stavební dělník a traktorista, s rodinou se musel odstěhovat z rodného statku do Zličína u Prahy. Po základní vojenské službě se stal zpěvákem operního souboru Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Po neúspěšných pokusech dostat se ke studiu herectví na DAMU odešel jako student režie na pražskou FAMU (1956 – 1963). Režijně nejprve začínal ve Studiu dokumentárního filmu (1963 – 1965). Jako mladý dokumentarista a ve spolupráci s kameramanem Janem Špátou vytvořil významné poetické a společensky závažné dokumentární snímky (Žít svůj život, Železničáři, Zrcadlení, Žalm, Zmatek). Po svých studentských filmech z FAMU (Blok 15, Kostelník, Helsinki ad.), kde absolvoval u profesora Otakara Vávry s dalšími režiséry tzv. nové vlny 60. let, se pomalu dostával i k celovečerní režii.