Kdo bude investovat do zahraničního zpravodajství? Český zpravodaj na cestě vypadá jako batůžkář

„Česká televize ještě letos otevře jeden zpravodajský post v Istanbulu, ale to už je maximální kapacita ve finančních možnostech českého veřejnoprávního média,“ říká vedoucí zahraniční redakce ČT Michal Kubal. „I my jsme na hraně poměru cena–výkon,“ doplňuje ho vedoucí zahraničního zpravodajství v Českém rozhlase David Koubek. „S tím, co máme, se snažíme pokrýt co nejvíc. Myslím, že se nám to daří.“

Éra zahraničních zpravodajů u soukromých médií skončila

Jedním z mála českých soukromých médií, které deklaruje, že chce posílit zahraniční zpravodajství, je portál Info.cz. Tam dnes tuto agendu připravuje 5 interních zaměstnanců a 4 externisté. „Posíláme redaktory tam, kde se něco děje. Kolega Pavel Novotný je aktuálně v Jeruzalémě a na Západním břehu Jordánu, kde jsou nepokoje. Já se například chystám do Singapuru, tedy pokud se tam uskuteční schůzka amerického prezidenta Trumpa se severokorejským vůdcem Kim Čong-unem. Kolegyně jezdí pravidelně do Bruselu a využíváme taky spolupracovníky v zahraničí. Žádné zahraniční zpravodaje ale nemáme. Myslím, že ta doba, kdy soukromá média měla zahraniční zpravodaje, už skončila,“ předpovídá Marek Hudema, který se v Info.cz věnuje zejména Evropě a Asii.

Jedině stálý zpravodaj přitom může z cizí země přinést vlastní, autentické a ověřené informace. „Reportér, který tam delší dobu žije, dokáže získat informace, které se tomu, kdo tam jen jede, získávají těžko. Má lepší kontakty i lepší přehled,“ doplňuje Hudema.

Studenti žurnalistiky nemají o zahraniční zpravodajství zájem

Nejen peníze, ale taky nedostatek kvalitních žurnalistů, kteří by chtěli vyjet na delší dobu za hranice, byli dostatečně jazykově vybavení a měli schopnosti, které zahraniční reportér potřebuje, trápí v současné době česká veřejnoprávní i soukromá média. Redakce se o kvalitní lidi neustále přetahují.

Zárodek problému může vznikat už na vysokých školách, kde se učí noví žurnalisté. „Ve struktuře každého ročníku je to tak, že vůli a touhu zabývat se zahraničním zpravodajstvím má jen malá skupina. Je to specifikum, kterému úplně nerozumím,“ přiznává Karel Páral, pedagog z Katedry mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky z Univerzity Palackého v Olomouci. „Zřejmě existuje všeobecný pocit, že je to něco mnohem náročnějšího, než bývá standardní novinařina. My k tomu můžeme studenty podněcovat, ale když někdo nechce, tak prostě nechce.“

Ohrožení novinářů se v posledních letech změnilo, a to zejména tím, jak se změnila podoba války|foto: Mstyslav Chernov/Unframe/http://www.unframe.com/,CC BY-SA 3.0,©

Jak vypadá denní práce stálého zahraničního zpravodaje, popisuje reportérka Českého rozhlasu v Bratislavě Pavlína Nečásková. „Vše se odvíjí od aktuálního dění. My jsme například na Slovensku měli v předešlých měsících celospolečenskou krizi vyvolanou vraždou novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky Martiny Kušnírové. První týdny byly tak hektické, že člověk v podstatě nikdy ráno nevěděl, co se přesně stane. Bylo to tak, že zpravodaj ráno vstal a čekal, z jaké strany přijde ten první impuls – zda promluví prezident, zda promluví premiér, nebo se stane něco jiného. A od toho se odvíjelo další dění.“

„Když někam jede český zpravodaj, je to trochu cesta baťůžkáře,“ dodává Michal Kubal. „Zatímco když vyšle zaměstnance velké zahraniční médium, tak je to all inclusive.“ Velká západní média totiž novináři zajistí techniku, dopravu, ale taky třeba témata. Na něm už je pak jen finální kreativní zpracování příběhu. „Když vyjede český novinář, tak než se jen vůbec dostane na určené místo, vydá to na knížku.“

Změnila se válka. Z novináře je teď terč

Kvalita českého zahraničního zpravodajství je ale i přes nedostatek peněz podle Párala na dobré úrovni. „Já navíc oceňuji specializované pořady, jako je třeba Horizont ČT24.“ Hosté pořadu Přes čáru tvrdí, že český zahraniční novinář je obvykle neohrožený a vrhá se do nebezpečných situací. „Ve většině případů musím naše zahraniční zpravodaje brzdit a říkat jim: Tam už raději ne,“ popisuje David Koubek. Ohrožení novinářů se přitom v posledních letech změnilo, a to zejména tím, jak se změnila podoba války. „Já si pamatuji, že když jsme začínali jezdit do konfliktů na Balkáně, tak novinář byl považován za nedotknutelného a nestranného pozorovatele. Počínaje válkou v Afganistanu se z něj stal jednoznačně terč. Stal se velmi vyhledávaným cílem extremistů. Syrský konflikt a způsoby vražd novinářů, kteří se dostali nejen do takzvaného Islámského státu, dokazují, jak moc se změnila práce novináře,“ říká Michal Kubal.

Novináři tak podle něj musí čím dál častěji vyhodnocovat, jak nebezpečná můžou být různá teritoria. „Oni sami jsou ti, kteří zvažují míru rizika. Nikdy to nemůže být někdo z Prahy. Pokud by tu někdo od stolu řekl, že nějaký zpravodaj nebyl dost blízko, tak je to hlupák, který riskuje život novináře na místě. Ta práce je velmi složitá, nebezpečná a jen málokdo dokáže ocenit, do jak nebezpečných situací se tam lidé dostávají.“

Jeden zahraniční zpravodaj stojí ročně mediální dům řádově miliony korun. A právě peníze jsou důvodem, proč bude Český rozhlas na přechodnou dobu počet stálých zahraničních zpravodajů snižovat. Týká se to Polska a Francie. „Když se koncesionářský poplatek, hlavní zdroj příjmů Českého rozhlasu a České televize, nezvyšuje a není tu ani půda pro to, aby se zvyšoval, zatímco se vše ostatní zdražuje, není bohužel kde brát,“ popisuje David Koubek. „Myslím si, že v nejbližších letech další rozšiřování zahraničních zpravodajských postů v České televizi do úvahy připadat nebude,“ doplňuje ho Michal Kubal.

Některé posty už dříve zrušila taky veřejnoprávní agentura ČTK. „Jejich počet byl dřív podobný, jako je aktuálně u České televize nebo Českého rozhlasu. Že jsou dnes jen tři, to vidím jako obrovský deficit. Na druhou stranu, vzhledem k tomu, jaké jsou finanční možnosti, těžko lze předpokládat, že budou mít česká média například stálého zpravodaje v Africe nebo Jižní Americe,“ uzavírá Karel Páral z Univerzity Palackého.