Budeme soudit válečné zločince kdekoli a čekají nás klimatické tribunály?

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Aktivisté protestují proti globálnímu oteplování

Sousloví „klimatická krize“ slýcháme čím dál častěji. Názory na to, kdo za ni může, se různí. Hosté magazínu Přes čáru se pokoušeli odpovědět aspoň na to, jak by případní viníci mohli být souzeni a kým. Pavel Šturma z Právnické fakulty UK a Radek Kubala z hnutí Limity jsme my! se ale zabývali i klasickými válečnými zločiny a tím, za jakých okolností je můžou projednávat národní soudy, a ne jen mezinárodní tribunály.

Nejtěžší válečné zločince jsme zvyklí vídat před velkými mezinárodními soudy, existuje ale i možnost, že viníci budou obžalováni v zemi, ve které zločin nespáchali a ani se nedopustili zločinů na jejích občanech. Přihodilo se to třeba i Anwaru Raslanovi a Ayad al-Ghareebovi, kteří byli loni v Německu obviněni ze zločinů proti lidskosti spáchaných v Sýrii.

Stalo se tak díky univerzální jurisdikci. Ta dává státu možnost stíhat osoby, které se dopustily závažných trestných činů, ať už se staly kdekoli a i když obžalovaní nejsou občany dané země. „Je to ovšem spíše výjimečné, je to doplňkový koncept a užívá se jen pro omezený okruh nejzávažnějších činů, které by neměly zůstat nepotrestány,“ vysvětluje profesor mezinárodního práva Pavel Šturma. Univerzální jurisdikce by se tak měla uplatňovat například v případech genocid, mučení, zločinů proti lidskosti, a ne při běžných trestných činech včetně třeba „obyčejných“ vražd. Univerzální jurisdikci zná i české trestní právo, v praxi ji ale zatím neuplatnilo, a to hlavně proto, že by případní váleční zločinci museli žít na našem území.

Zda bude německý soud se syrskými válečnými zločinci pro světovou justici přelomový, se teprve ukáže. V současnosti se ale čím dál častěji mluví nejen o klasických válečných zločinech, ale i o klimatických zločinech a případných klimatických tribunálech. V klimatickém hnutí existují dva přístupy, jak k otázkám práva přistupovat. Prvním je litigace, kdy občané můžou žalovat stát za to, že nedodržuje svoje závazky a zákony. „Například Česká republika má v Listině základních práv a svobod, že každý člověk má právo na zdravé životní prostředí a budoucnost,“ říká Radek Kubala. „Úspěšné příklady známe třeba z Nizozemí, kde soud přikázal státu snižovat emise skleníkových plynů, právě aby nedocházelo k porušování základních ústavních práv.“

Druhým přístupem je vytváření paralelních struktur moci. Příkladem je třeba Soudní dvůr klimatické spravedlnosti, který proběhl v roce 2014 při klimatickém summitu OSN v New Yorku, který obviňoval vlády a korporace z ničení klimatu. „Podobné tribunály ovšem nejsou skutečnými soudy, nemají žádnou právní závaznost, jsou to soukromé iniciativy, které nastolují otázky ne právní, ale mravní,“ připomíná Pavel Šturma. „Nastolují ovšem i otázku legitimity: například je legitimní, že státy nesnižují emise, i když víme, že způsobují závažné problémy?“ doplňuje Kubala.

Někteří teoretici klimatického hnutí, například Jeremy Brecher v knize Vzpoura proti zkáze, vidí v klimatických soudních komisích jednu z možností, jak na podobné činy upozorňovat a řešit je. České klimatické hnutí ale zatím žádnou podobnou komisi nebo tribunál nechystá. „Zejména v postkomunistickém prostoru je třeba nahlížet na tyto věci opatrně,“ domnívá se Kubala. „Naše země má bohatou zkušenost s politickými procesy. Ta zkušenost mnoho pojmů, o kterých píše třeba Brecher, zpochybňuje a ukazuje i stinné stránky toho, kam až podobné aktivity můžou zajít.“

Co chystá české klimatické hnutí, když ne soudní komise? Mají státy šanci proti korporacím, které chtějí obrovská odškodnění za ukončení těžby uhlí? Jaké jsou známé případy soudů s válečnými zločinci podle univerzální jurisdikce a jaká je výhoda mezinárodních tribunálů? Poslechněte si celou debatu v audiu.

Spustit audio

Odebírat podcast

Související