Budeme soudit válečné zločince kdekoli a čekají nás klimatické tribunály?

Nejtěžší válečné zločince jsme zvyklí vídat před velkými mezinárodními soudy, existuje ale i možnost, že viníci budou obžalováni v zemi, ve které zločin nespáchali a ani se nedopustili zločinů na jejích občanech. Přihodilo se to třeba i Anwaru Raslanovi a Ayad al-Ghareebovi, kteří byli loni v Německu obviněni ze zločinů proti lidskosti spáchaných v Sýrii.

Stalo se tak díky univerzální jurisdikci. Ta dává státu možnost stíhat osoby, které se dopustily závažných trestných činů, ať už se staly kdekoli a i když obžalovaní nejsou občany dané země. „Je to ovšem spíše výjimečné, je to doplňkový koncept a užívá se jen pro omezený okruh nejzávažnějších činů, které by neměly zůstat nepotrestány,“ vysvětluje profesor mezinárodního práva Pavel Šturma. Univerzální jurisdikce by se tak měla uplatňovat například v případech genocid, mučení, zločinů proti lidskosti, a ne při běžných trestných činech včetně třeba „obyčejných“ vražd. Univerzální jurisdikci zná i české trestní právo, v praxi ji ale zatím neuplatnilo, a to hlavně proto, že by případní váleční zločinci museli žít na našem území.

Zda bude německý soud se syrskými válečnými zločinci pro světovou justici přelomový, se teprve ukáže. V současnosti se ale čím dál častěji mluví nejen o klasických válečných zločinech, ale i o klimatických zločinech a případných klimatických tribunálech. V klimatickém hnutí existují dva přístupy, jak k otázkám práva přistupovat. Prvním je litigace, kdy občané můžou žalovat stát za to, že nedodržuje svoje závazky a zákony. „Například Česká republika má v Listině základních práv a svobod, že každý člověk má právo na zdravé životní prostředí a budoucnost,“ říká Radek Kubala. „Úspěšné příklady známe třeba z Nizozemí, kde soud přikázal státu snižovat emise skleníkových plynů, právě aby nedocházelo k porušování základních ústavních práv.“

Čtěte také

Na Klimakempu spojujeme aktivisty s místními lidmi, říkají organizátoři

Druhým přístupem je vytváření paralelních struktur moci. Příkladem je třeba Soudní dvůr klimatické spravedlnosti, který proběhl v roce 2014 při klimatickém summitu OSN v New Yorku, který obviňoval vlády a korporace z ničení klimatu. „Podobné tribunály ovšem nejsou skutečnými soudy, nemají žádnou právní závaznost, jsou to soukromé iniciativy, které nastolují otázky ne právní, ale mravní,“ připomíná Pavel Šturma. „Nastolují ovšem i otázku legitimity: například je legitimní, že státy nesnižují emise, i když víme, že způsobují závažné problémy?“ doplňuje Kubala.

Někteří teoretici klimatického hnutí, například Jeremy Brecher v knize Vzpoura proti zkáze, vidí v klimatických soudních komisích jednu z možností, jak na podobné činy upozorňovat a řešit je. České klimatické hnutí ale zatím žádnou podobnou komisi nebo tribunál nechystá. „Zejména v postkomunistickém prostoru je třeba nahlížet na tyto věci opatrně,“ domnívá se Kubala. „Naše země má bohatou zkušenost s politickými procesy. Ta zkušenost mnoho pojmů, o kterých píše třeba Brecher, zpochybňuje a ukazuje i stinné stránky toho, kam až podobné aktivity můžou zajít.“