Jak nebýt jenom odkladištěm knih, ale otevřít se veřejnosti? To je otázka, kterou řešili čeští knihovníci se svými kolegy z Dánska. Tam je totiž situace úplně jiná. Prostory knihoven tu slouží jako místo setkání různých komunit. Lidé tu debatují, prezentují své práce, dokonce zpívají. Půjčování knih je až na druhém místě.
„Je to otázka toho, snažit se angažovat jiné lidi a vnímat občany jako rovnoprávné aktéry. Když k nám někdo přijde, tak ho nevnímáme pouze jako někoho, komu můžeme pomoci, ale zejména jako někoho, kdo může pomoci nám,“ vysvětluje ředitel knihovny v Kodani Jakob Petersen, jak jeho pracovníci změnili přístup k návštěvníkům. Veřejné knihovny podle něj musí být schopné vyjít vstříc měnícím se informačním potřebám společnosti. Musí dát větší prostor lidem a vyslyšet jejich přání.
Liberatura si vyrazila z titěrného studia Radia Wave až do sálu zrekonstruované městské knihovny v Třinci. Tam se totiž pořádala konference Knihovna v kruzích. Jak by měla vypadat knihovna v roce 2014? Jak rozšířit funkce knihovny? A kolik jste kdy nejvíc dlužili za nevrácenou knihu? I na tuhle otázku jsme se ptali na sjezdu českých knihovníků, lidí činorodých a taky překvapivě divokých!
Stejný názor má také Knud Schulz, ředitel knihovny v dánském Aarhusu. Jak mají knihovny vypadat, si mají podle něj rozhodnout sami občané. Na knihovnách pak je, aby se změnily a vytvořily pro lidi příjemné místo, kde se budou scházet a vzdělávat. A právě knihovnu v Aarhusu přizpůsobili knihovníci přáním místních obyvatel: „V naší knihovně máme dokonce prostor, kterému říkáme obývák. A je tu také kavárna. Když se lidé setkají, tak jsou většinou hluční, a my to respektujeme. Na druhé straně tu máme i prostory, kde je nutné zachovávat ticho. A ty slouží jako čítárny.“
S takovým komfortem ale mají české knihovny často problém. Velká část budov je starých a se společnými prostory pro setkávání lidí se v minulosti moc nepočítalo. S takovou situací se vyrovnává například knihovna v Táboře: „Naše knihovna patří mezi první knihovny, co byly po roce 1989 zrekonstruované, a pořád se o ní mluví, jako že je nově rekonstruovaná,“ říká její ředitelka Eva Měřínská.
„Ono už je to ale přes dvacet let a ta rekonstrukce je té době poplatná, protože tehdy se o knihovně ještě uvažovalo především jako o místě, které nabízí knihy. Tím pádem teď trpíme nedostatkem místa pro posezení nebo samostatné studium. A snažíme se to teď řešit a reflektovat a nejde to úplně snadno,“ doplňuje Měřínská. Podle ní se české knihovny často neumí otevřít lidem. „Naše knihovny, a třeba i ta v Táboře, se musí oprostit od toho, že jsou uzavřené v nějakém konkrétním prostoru a že ty jejich služby a dosah musí veřejný prostor ovlivňovat za svými zdmi.“
Ve Skandinávii jsou knihy až na druhém místě. Prostory knihoven podle Petersena slouží hlavně k setkávání různých komunit: „Sbírky knihovny považujeme za prostředek dosažení nějakého cíle, nikoliv za cíl samotný. Chceme angažovat občany a organizovat aktivity, které jsou na sbírkách knih založené. Ve srovnání se standardními knihovnami mají ty naše méně knih a více lidí. Naší zkušeností je, že když si lidé přečtou dobrou knihu, tak chtějí do knihovny znovu přijít a pohovořit o ní s jinými lidmi.“
Podle Knuda Schulze je čtení sice důležité, není ale nezbytné, aby nám knihy zprostředkovala právě knihovna. V dnešní době existuje tolik způsobů, jak si text opatřit, že by časem tyto instituce přestaly plnit svoji původní funkci. Proto se musí stát prostorem, kde vzniká přidaná hodnota.
„Je to trochu výzva, protože knihy a další informační média jsou věci, které si všichni nosíme v kapse. A mají před sebou knihovny velký úkol. Musí se přetvořit tak, aby odpovídaly na potřeby veřejnosti,“ dodává ředitel knihovny v Aarhusu.
Když jsem ve třinácti poprvé rozečetl Kdo chytá v žitě, nejvíc mě bavily trapné pasáže s uhrovitým protivou Ackleym nebo profesorem historie, který se šťourá v nose, ale dělá, jakože nic. O pár let později jsem soucítil s Holdenem Caulfieldem a měl dojem, že se celý svět řítí do záhuby. Teď bych protagonistovi svého kdysi oblíbeného románu koupil pivo a poradil mu, ať se zklidní. Proč čteme knihy opakovaně? Jde o pravítko měřící duševní vyspělost, nebo o berličku ulevující nostalgickému já? A není opakované čtení v době knižní nadprodukce zbytečný luxus?
Než se z českých knihoven stanou takzvané obýváky měst, bude podle českých knihovníků ještě nějakou dobu trvat.
