Kód Enigmy marně luští záhadu dramatu
Pohnutý životní příběh geniálního matematika, jehož průkopnický výzkum pomohl zkrátit válku o několik let, poskytuje ideální materiál pro filmovou biografii. Jak ukazuje oscarový kandidát Kód Enigmy, zřejmě až příliš ideální.
Alan Turing, otec moderních počítačů a člověk, který se během druhé světové války výrazně zasloužil o vznik stroje, jenž byl schopen dekódovat klíč k údajně neprolomitelnému německému šifrovacímu zařízení Enigma, svádí k celé řadě laciných a zaručeně působivých redukcí. Film Mortena Tylduma se bohužel uchyluje k většině z nich. Auru nesnesitelného asociála, jehož genialita odsuzuje k samotě a nepochopení, přetavuje Kód Enigmy do tolik populární dojímavé karikatury roztomilého mimoně, což ještě podporuje obsazení experta na „přijatelné podivínství“ Benedicta Cumberbatche.
Téma homosexuality, která Turinga nutila předstírat a nakonec ho zřejmě dohnala i k sebevraždě, se zase ve filmové podobě mění v rozevláté chlapecké melodrama, pokoušející se skrze retrospektivu do roku 1928 psychologicky motivovat hrdinův charakter a jeho nutkání stvořit umělou inteligenci.
Klíčovou vrstvou příběhu je však pochopitelně samotná válka a způsob, jakým skupina talentovaných podivínů skrytá za zdmi tajného komplexu Bletchley Park fatálně ovlivňuje její průběh. Ačkoli příběh Turingova týmu ukrývá obrovský potenciál (od ambivalentního morálního kontextu „hraní si na bohy“ až po atraktivní konspirační aspekt zákulisního utváření velkých dějin), Kód Enigma se jen zřídka dostane dál než ke ztřeštěně roztomilému tónu líčení života skupinky kryptografů, které se prolíná s montážemi dobových záběrů a televizně vypadajících trikových sekvencí „z fronty“.
Film působí velmi mechanicky a neobratně. Odehrává se celkem ve třech příběhových rovinách (1928, 1940–1945, 1951), ale jejich provázanost a schopnost komunikovat je omezena na základní klišé a psychologické triviality. Při plochosti všech charakterů tak absolutní důraz leží na pečlivě obsazených rolích – zaříkávačské dikci „bláznivého dítěte“ Benedicta Cumberbatche, mrazivém pohledu „superšpióna“ Marka Stronga, rozkošné asexuální upjatosti „krásné mysli“ Keiry Knightley či švihácké sebejistotě šachového velmistra Matthewa Gooda. Když odfiltrujeme lehce rutinérské stylizace, zbydou jen prázdné loutky, kterými scénář nepříliš přesvědčivě hýbe po šachovnici s cílem zachytit utajenou identitu dějin.
Kód Enigmy je zkrátka něčím, co bych nazval „fasádnickým dramatem“. Všechna péče se koncentruje výhradně k povrchu. Kultivovaná kombinace smyčců a klavíru v generickém podkresu Alexandra Desplata, snímání dlouhými objektivy, rozvláčné švenky kamery, estétský důraz na různé odstíny zelené – to všechno vytváří rámec „poctivého dramatu“, které po filmových cenách nešilhá, ale doslova o ně svou existencí kategoricky žádá. O to víc překvapí, že režijně tohle mechanické divadlo marionet bez tajemství vede Morten Tyldum, jehož průlomový nesbøovský thriller Lovci hlav prozrazoval tvůrce, který se nebojí provokovat a vyvádět diváka z míry.
Nic takového ale Kód Enigmy nenabízí a ani nabídnout nemůže. Je to řada přesně rozmístěných válců, které se otáčejí nejočekávatelnějším směrem, kombinují zaručeně funkční prvky a docházejí mechanicky ke stále stejné sekvenci (pře)kultivovaného dojetí nad osudem jedinečné (a vcelku roztomilé) osobnosti solitéra v bouřlivém období dějin. Algoritmus, který by filmu umožnil historii a génia pochopit jinak než jako ušlechtilý ornament modelového kostýmního dramatu, mu nicméně od první minuty uniká.
Hodnocení: 55 %
Kód Enigmy (The Imitation Game)
Morten Tyldum, Velká Británie / USA, 2014, 114 minut
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
