Komiks Visa transit zve na cestu po Evropě éry Černobylu a po krajině paměti

5. březen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Z komiksu Visa transit

Číst komiksový cestopis v době pandemie se může zdát jako zbytečný masochismus. Visa transit od Francouze Nicolase de Crécyho je ale víc než bedekrem esejí o tom, jak se měníme a jak si sami sebe pamatujeme. Paměť slouží coby spojka mezi naším starším a mladším já, bez ní bychom se jen těžko po ránu poznali v zrcadle. Zní to děsivě? A přitom je to v de Crécyho podání tak poetické.

De Crécyho alba jsou esencí francouzského (alternativního) komiksu, který si potrpí na mnohoznačné scénáře, pořádnou dávku ironie a vyhraněný kreslířský styl. Tady se čtenáři nechodí naproti, naopak bez debat se věří, že komiks je výsostné umění přinášející plnohodnotnou výpověď o světě.

Z komiksu Visa transit

Ostatně de Crécyho panely k Době ledové visely i ve slavném Louvru a on sám posbíral mnohé vavříny včetně těch nejhodnotnějších jako Cenu Maxe a Moritze anebo cenu za nejlepší album festivalu v Angoulême.

Přesto ve svých více než 50 letech nezakrněl a pořád hledá nová témata a především způsoby, jak je vyprávět. V prvním dílu komiksové série Visa transit by se na první pohled mohlo zdát, že se s postupujícím věkem rozhodl obyčejně zavzpomínat na mládí. Na dobu bez internetu, chytrých telefonů a léků proti úzkostem, kdy byla tráva zelenější, vztahy opravdovější a mládí svobodnější. Do téhle pasti se ale de Crécy nechytil a vylíčení své první samostatné cesty za hranice Francie použil coby pozadí k přemítání o vývoji lidské duše.

V roce 1986 mu bylo čerstvých 20 let a dostal od strýčka stařičký vůz Citroën Visa, který s bratrancem společně zprovoznili, aby mohli vyrazit za železnou oponou a dál na bájný Východ. Ve stejném roce došlo k roztavení reaktoru v Černobylu a sovětský komunismus zažíval své poslední chvíle slávy. To se ale ve světle prvního výjezdu do světa jevilo jen jako vzdálená abstrakce.

Z komiksu Visa transit

Vůz mladíci vybavili značně neprakticky pojízdnou knihovnou a velmi prakticky červeným batohem s nejdůležitějšími věcmi, který si slíbili mít stále s sebou. Zatímco prvního se zbavit coby mladí intelektuálové nemohli, i když chtěli, druhé ztráceli, přestože se usilovně snažili o opak.

Více než místními lidmi, krajinou nebo pamětihodnostmi na cestě z Francie přes Itálii, Jugoslávii a Bulharsko až na jihozápad Turecka se dvojice přátel nechává unášet cestou samotnou. Bezprostřední prožívání v obrazech tehdy v kontrastu s analýzou, znalostmi a zkušenostmi autora coby vypravěče dnes.

De Crécy si v duchu Diderotova citátu, který celé album uvozuje, uvědomuje, že spojení s naším mladším já by se ztratilo, kdyby nebylo paměti. Bez ní bychom nevěřili, že takoví jsme byli. A abychom věřili i nadále, musí se nám naše paměť neustále přizpůsobovat.

Čtěte také

De Crécymu nejde o žádné potlačované hrůzy nebo traumata, jen o běžné věci, které se asi každému na cestách přihodí: zabloudí, je nečekaně pozván k místním lidem, řeší velké překážky, které se s odstupem času zdají jako roztomilá dobrodružství. Jde o jeho vlastní výběr vzpomínek, který jej spojuje s mladíkem, jimž tenkrát byl. S tím navazuje spojení také přes literaturu, kterou četl, a tehdejší politické události.

Komiks, který pak dohromady skládá, má blíž k poezii než próze, v níž pečlivě cizelované obrazy vítězí nad množstvím slov. Nezbývá než těšit se na druhý díl této rafinované komiksové road movie.

Více o komiksovém cestování východní Evropou s pojízdnou knihovnou si poslechněte v recenzi.

Nicolas de Crécy: Visa transit 1, přeložil Richard Podaný, 132 stran, Meander (2020).

Spustit audio