Komunisti v NoDu ukazují, že každý z nás je svým způsobem idiot a demokracie převlečená demagogie

25. červen 2019
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Z inscenace Všechno, co v nás z*urvili komunisti

Tvůrčí tým Divadlo MASO uvedl v prostoru NoD politickou parodii Všechno, co v nás z*urvili komunisti. Vypráví v ní o tom, jak se čtyři mladí umělci a progresivní levičáci rozhodnou bojovat divadlem. Sice pořádně nevědí, za co bojují, jsou si však jisti, že na to časem přijdou. Co se ale stane, když je nikdo nebude poslouchat? Třeba zajmou diváky a vyhlásí vlastní republiku ve jménu pravdy a lásky. A jak to celé dopadne?

Nová svérázná autorská inscenace, kterou uvedl pražský experimentální prostor NoD, nevybíravě ironizuje nejen současnou společnost, ale i uměleckou komunitu včetně tvůrců. Trefuje se do vznešených poselství o demokracii, do herců, kteří do divadla chodí jenom, když sami hrají, a paroduje i občanský aktivismus, který se nakonec ukáže jen jako potřeba exhibovat. Protagonisté jsou členy pražské umělecké smetánky, kteří si k snídani dávají kvalitní tisk, přes den demonstrují proti Babišovi a večer se věnují třeba bisexuální lásce. Přesto ale pravdoláskaři nezažívají pocity štěstí. Společnost nevzkvétá, lidé hloupnou, kapitalismus selhal, z ústavy se stává toaletní papír. A kdo za to může? Přece komunisti…

Z inscenace Všechno, co v nás z*urvili komunisti

Herci Divadla MASO Kryštof Bartoš, Jindřiška Dudziaková, Magdalena Kuntová a Vojtěch Vodochodský vystupují sami za sebe. Představují se divákům jako vášniví demonstranti, kteří už mají dost politické netransparentnosti a malosti a chtějí lidem otevřít oči. Rozhodnou se svůj názor vykřikovat do světa tak dlouho, dokud jej ostatní nepřijmou jako pravdu. Nakonec v divadle vyhlásí vlastní republiku – demokraciádu – a její „svobodní“ občané se stávají jejími rukojmími. Na nově uzurpovaném jevišti v NoDu je teď povolena pouze konzumace kvalitních médií, oslava veganství a hlavně správná příprava espressa. Co se ovšem zpočátku jeví jako svobodná a láskyplná zemička, se postupně zvrhne v tyranii všech. Tak jako selhal komunismus, selhává i demokracie.

Jak česká divadla zkouší oslovit mladého diváka? Důležitá je touha něco sdělit, říkají dramaturgové

Z inscenace Amazonky v Městských divadlech pražských

Jak se vyvíjí soudobá divadelní dramaturgie pro mladé? Mají školní představení význam? A kdo je současný mladý divák? O těchto otázkách i nových divadelních trendech vedla Marie Kobrlová debatu se třemi šéfdramaturgy renomovaných scén – s ředitelem Městských divadel pražských Danielem Přibylem, šéfdramaturgyní Národního divadla Martou Ljubkovou a uměleckým šéfem experimentálního divadla NoD Jankem Lesákem.

Tvůrci původně chtěli udělat politické divadlo a jevištním tvarem se spravedlivě rozhořčit nad stavem dnešní společnosti. Jenže rychle zjistili, že v poslední době už bylo uvedeno několik podobných představení. „Všichni používali velmi podobné prostředky a spravedlivě se bili v prsa. Vlastně jsme si říkali, proč nosit dříví do lesa a dělat další. Spíš se pojďme podívat na to, co ty lidi pudí k tomu se vyjadřovat a jakým způsobem,“ přibližuje vznik inscenace režisér a spoluautor textu Adam Skala. Přiznává, že názory, které ve hře paroduje nebo zesměšňuje, jsou do velké míry jeho vlastní.

„Všimli jsme si jedné tendence v českém divadle. Pakliže se něco v gardu politického divadla zesměšňuje, jsou to často lidi, kteří v divadlech nesedí. Často vidíte, že si lidi dělají legraci ze strachu ze všeho cizího, z xenofobie, z věcí, jako je domobrana, Tomio Okamura, Zeman, jako jsou všechny tyto karikatury sebe sama. Ale my jsme si říkali: hele tyhle lidi, kteří tyto lidi volí, lidi, kteří s těmito lidmi souzní, většinou v těch divadlech – a rozhodně ne v NoDu – nesedí. To znamená, jestli máme něco udělat, tak nafouknout samopal a střílet do vlastních řad,“ říká režisér Skala, který si zároveň myslí, že dobrá parodie vznikne pouze tehdy, když člověk má rád materiál, který paroduje. Dramaturg inscenace a spoluautor textu Martin Satoranský k tomu říká, že celé psaní se řídilo jednou myšlenkou: nechtěli si s diváky plácat po ramenou.

Z inscenace Všechno, co v nás z*urvili komunisti

Zajímavým prvkem představení je i diskuze s diváky. To je v dnešním politickém divadle prostředek, který se hojně používá. Lidé jsou po zhlédnutí inscenace vyzývání k aktivní účasti a projevení vlastního názoru. Adam Skala si však nemyslí, že lidé chodí do divadla diskutovat. „V Německu, v Rakousku je to jinak. Myslím, že u nás to tak není. A je to proto, že jsme tu nevytvořili tvar, který by k diskuzi doopravdy vyzýval. Všechny diskuze v politickém divadle, kterých já jsem se účastnil, mi přišly falešné. Říkám: tak to pojďme hyperbolizovat. Proto Vojtěch vyzve lidi k diskuzi. A Magda mu do toho okamžitě skočí. A pak už je tam nepřetržitý proud jejich kvazinázorů, které tam dávají, že byste musela být hodně silná, abyste se do té diskuze dostala. Ale jestli někdo vstane a začne na nás řvát, myslím, že ty herci jsou tak dobří, že by to ustáli. Minimálně by to velmi zpochybnilo naše očekávání nebo náš předpoklad, což je vždycky strašně cenné,“ uzavírá režisér.

I přes dramaturgicky nečitelná místa se tvůrčímu týmu v inscenaci podařilo vytvořit nejen parodii na pokulhávající demokracii, ale také dobře zachytit chaotickou debatu současné polarizované společnosti. Každá scénka zesměšňuje sebe sama, a tak nastavuje zrcadlo každému z nás. A v tom tkví kouzlo Komunistů.

Proč jsou podle tvůrců diskuze v politickém divadle pokrytecké? Poslechněte si celou reportáž Marie Kobrlové o nově uvedené inscenaci Všechno, co v nás z*urvili komunisti.

Spustit audio