Kreslené násilí a smrt. Animované dokumenty zobrazují temné vzpomínky lépe než klasický film

Animace jako nejsvobodnější způsob vyprávění příběhů

Annegret Richter se animovaným dokumentem zabývá už léta. Je ředitelkou Národní asociace německého animovaného filmu, pracovala pro Mezinárodní festival dokumentárního a animovaného filmu v Lipsku a anidokumentům se věnovala i na Lipské univerzitě.

Pojem animovaný dokument není moc známý, jaká je historie tohoto žánru?

Animované dokumenty se objevily už v počátcích kinematografie, akorát se jim takto neříkalo. Tehdy tvůrci používali všechny dostupné techniky a materiály podle toho, jak se jim nejlépe hodily k vyprávění jejich příběhů. Teprve později se utvořila terminologie a filmy se rozdělily na dokumentární, animované a tak dále. Dříve byli filmaři mnohem víc svobodní a otevření a možná uvažovali víc inovativně. První film, který můžeme zpětně označit za animovaný dokument, je Sinking of the Lusitania od Winsora McCaye z roku 1918. A ačkoli bychom ho mohli z dnešního pohledu označit za propagandistický snímek, zobrazuje pomocí animace událost, která se skutečně stala a snaží se diváky do příběhu co nejvíc vtáhnout.

Proč jsou dnes animované dokumenty čím dál oblíbenější?

Animovaný dokument není obecně moc známý, dokonce ani spousta dokumentaristů tento termín nikdy neslyšela, takže je stále co dohánět. Ale v devadesátých a nultých letech začalo mnoho filmařek, nebo aspoň jak jsem to já zaznamenala, točit animované dokumenty s psychologickými náměty, často o svých vlastních zkušenostech. Takže z tohoto období pochází hodně filmů o sexuálním zneužívání, násilí, bezdomovectví, o válečných vzpomínkách a traumatech nebo psychických onemocněních. Animace je v těchto případech dobrý prostředek, jak vizualizovat věci, které nemůžete jinak natočit. Když se pak objevil Valčík s Bašírem, animovaný dokument, kterého si všimlo i široké publikum, dostal se tenhle žánr hodně do módy a každý chtěl najednou dělat anidoky. Ale je to složité, ne každé téma se pro animovaný dokument a vůbec pro animaci hodí. Ne každý filmař chce nebo dokáže animaci používat, protože musíte vědět, jak animace funguje, a většina dokumentaristů animaci neovládá. Obě strany se od sebe musí hodně učit – dokumentaristé od animátorů a naopak. To je asi i důvod, proč animované dokumenty nejsou zas tak časté, ačkoli animace je skvělá k zobrazení spousty věcí.

Jaká témata tedy animované dokumenty nejčastěji zpracovávají a proč? 

Animace se často využívá pro zobrazování minulosti, vzpomínek. Když natáčíte někoho, jak vzpomíná, třeba čte z deníků, tak můžete použít animaci. Nebo když pracujete s velmi citlivými tématy, která by osobu, se kterou natáčíte, mohla ranit, kdyby je musela prožívat znovu. Animace vám dovoluje pracovat s abstrakcí. Používá se často k vyobrazení sexuálního násilí, kdy ho nemusíte ukazovat explicitně, ale animovaný obraz dokáže zachovat sílu té události. A to je podle mě velmi zajímavý způsob vyprávění příběhů, protože vám to dává v tvůrčím procesu hodně svobody, máte spoustu možností, jak vizuálně pracovat se zvukem a podobně. Myslím, že animace může být dokumentaristům velmi nápomocna.

Existuje nějaké propojení mezi anidokem a komiksem? V historii komiksu můžeme vysledovat podobnou linku, kdy především ženské umělkyně začaly jako první zpracovávat autobiografická, osobní témata…    

Určitě ano, ostatně některé animované dokumenty vyšly nejdřív jako komiks, třeba Persepolis. Komiksová předloha může samozřejmě pomoci při tvorbě filmu, protože už pracujete s vizualizovaným příběhem. A v obou případech to umožňuje zpřístupnit náročná témata širšímu publiku. Pro mě jsou animované dokumenty víc autentické než ty, které používají inscenované pasáže, kterých si třeba diváci nemusí všimnout. Filmaři totiž přechází mezi autentickými a inscenovanými scénami často téměř nepozorovaně a diváci pak věří tomu, co vidí, ačkoli je to fikce. Animace naopak znamená ostrou hranici, kterou zaznamená každý – tohle není to, co se stalo, tohle je představa, pokus o interpretaci. Takže anidoky mi připadají víc pravdivé, protože jsou upřímnější. Dalším častým námětem jsou válečná traumata a holokaust. K holokaustu existuje spousta archivních materiálů, ale často nemáte k dispozici záznamy přesně z toho tábora a doby, o kterých točíte, o kterých třeba mluví pamětníci z vašeho dokumentu. Takže když jejich vzpomínky naanimujete, je to věrnější zobrazení, než když použijete ilustrační záběry z úplně jiného místa, ať už je sebevíc podobné originálu.

Chtěl jsem vykročit z animované bubliny

Švédský režisér Jonas Odell točí krátké animované filmy, animované dokumenty, reklamy i videoklipy pro Rolling Stones, U2 nebo Goldfrapp. Je také scenáristou a autorem hudby mnoha filmů. Za film Nikdy jako poprvé! byl oceněn na Berlinale, za snímek Lži si odnesl cenu z festivalu Sundance.

Věnujete se mnoha žánrům a formám, mimo jiné i animovanému dokumentu. Jaká byla vaše motivace začít s anidokumenty?

To je otázka, na kterou bych mohl dát opravdu velmi dlouhou odpověď, tady na Anifilmu o tom mám přednášku, která trvá hodinu a půl, teď se to ale pokusím trochu zkrátit. Natočil jsem poměrně dost filmů, předtím než jsem začal dělat dokumentární věci, a byl jsem z animované kinematografie už trochu rozčarovaný. Zdálo se mi, že animované filmy fungují jen ve vlastní bublině, odkazují a vztahují se jen k sobě navzájem. Týkalo se to jak americké komerční produkce, tak nezávislé umělecké scény. Přišlo mi, jako by animátoři žili ve vlastním světě. Cítil jsem, že se animace potřebuje otevřít realitě, takže jsem začal pracovat s dokumentárními příběhy. Začal jsem pracovat s audio rozhovory, které jsem pak vizualizoval pomocí animace i živé akce.

Natočil jste také hodně videoklipů, točíte jen pro hudebníky, které posloucháte, nebo je to pro vás spíš byznys a naopak berete jako výzvu pracovat pro kapely, jejichž hudba vás nezajímá?

Můžu zcela upřímně říct, že v téhle branži dnes opravdu není moc peněz. Není to žádný velký byznys, takže k těm hudebníkům musíte asi mít nějaký vztah. Já to chápu tak, že chcete autorovi a jeho skladbě pomoci. Ale také jsem udělal jeden klip jen pro peníze, bylo to pro jeden boy band. A shodou okolností to byl nejvýdělečnější klip, co jsem natočil.

Musíte si uvědomit, že když točíte klip, netočíte si ho jen sám pro sebe, jste součástí širší umělecké platformy. Je to o hudbě, o módě, o společenském i politickém postoji toho kterého hudebníka a vy na tom všem závisíte, nejste nezávislým tvůrcem. Za tím vším je někdo, pro koho to video děláte. Je to někde na půl cesty mezi tvorbou vlastního filmu a reklamou. Tady vlastně točíte reklamu na nějakou osobu nebo osoby. Nebo bych to přirovnal k práci kadeřníka – když někoho stříháte, tak mu také nevytváříte na hlavě nějaký vlastní umělecký kousek, musíte se tomu člověku přizpůsobit.

A je to důvod, proč točíte klipy, to, že ten proces tvorby je odlišný od toho, když děláte svůj vlastní film? Máte nějaký ustálený postup tvorby hudebních videí?

Pro mě je určitě velký rozdíl mezi tvorbou klipu a animovaného filmu. Možná je to dáno tím, že jsem nejdřív dělal filmy a klipy jsem začal točit až relativně starý, většinou je to naopak, hodně lidí začíná s videoklipy. Moje klipy jsou obvykle založeny na kombinaci hraných scén, kde vystupuje hudebník nebo hudebnice, a animace. Na podobu klipu má vliv jednak track samotný a jednak moje představa světa, ve kterém se hudebník pohybuje. Obvykle začínám tím, že prostě poslouchám tu hudbu, a postupně mně začnou naskakovat představy, jaké pohyby nebo vizuál se k ní hodí. Ale je to pokaždé jiné, někdy mi hudebníci nebo label řeknou, co by chtěli. Někdy je to obecné – chceme/nechceme být ve videu vidět. Jindy jsou konkrétnější, třeba Franz Ferdinand si přáli dadaistickou koláž. Pak musíte přemýšlet nad tím, jak spojit jejich požadavky s vaší autorskou vizí.