Krištof Kintera: Nejradši bych změnil lidi

„Jsem kutil – v ruční práci jsem se našel a myslím si, že je dost zdravá na hlavu. Zažijete si při ní marný pokusy, kdy to nefunguje, ale nakonec nad hmotou vyhrajete,“ popisuje Kintera. „Neumím si představit, že bych si své věci rozkresloval a dohledával si řemeslníky, který to za mě udělají.“ Ještě při studiu na AVU prý nevěděl, jak funguje vypínač, ale postupně si na věci přišel sám nebo s partou kamarádů a pomocníků, kteří mu pomáhají jeho díla realizovat. Hodně z nich vzniká z nalezených věcí, některé si naopak modeluje a odlévá. „Ztraceným věcem přidávám hodnotu – to je celej můj život.“

Čtěte takéBourání s výtvarníkem Krištofem Kinterou

Zakabelovaný svět

„Je to vlastně srovnávací studie mezi technologickými systémy a systémy přírody,“ říká o instalaci Postnaturalia, která vznikala ze sesbíraných tištěných spojů téměř rok. „Když se ponoříte do našeho zakabelovaného světa, tak zjistíte, že nápadně připomíná podhoubí a kořenové systémy stromů, a vlastně to začne být dost uhrančivé téma. A když začnete studovat ty tištěné spoje, tak je vidět, že technologie se často chová esteticky. Přitom nepotřebuje být estetická, potřebuje být jen pragmatická. Někdy sama tvoří krásu, aniž by to krásný mělo být,“ vysvětluje Kintera jedno ze svých stěžejních témat – propojení člověka a techniky.

Krištof Kintera, Spirit Leaving Gravitation, 2013|foto: Archiv Kryštofa Kintery

Jak se z tématu vymanit, když už začínáte zjišťovat, že se do vaší tvorby plíživě vkrádá zvyk a opakování? „Opouštět své zajeté rutiny je podle mě nutnost, a je to samozřejmě strašně těžké. Dalo by se říct skoro nemožné. Každý autor má svou polohu, tóninu,“ myslí si Kintera. „I každá kapela má nějakej svůj zvuk a ladění. Vymanit se z toho jde jedině díky touze objevovat nové věci i za cenu toho, že se to nepovede. Díky tomu, že chcete.“

Lampa sebevrahů a kolo na Letné

V Rudolfinu bude pestrá škála Kinterových děl – soch i kreseb, které se svou odlišnou podstatou doplňují. Sochu trvá vytvořit, předchází jí často nákresy a technologická příprava, kresba svojí okamžitostí umožňuje radost z přítomného momentu. Dost často je ale kresba zárodkem pro budoucí sochu – tak tomu například bylo u Kinterovy práce pro veřejný prostor v Praze-Nuslích, pomníku sebevrahům pod Nuselským mostem. Lampa svítící k nebi je ostatně jednou z nejlepších realizací v pražských ulicích z poslední doby, stejně tak jako jeho pomník zahynulým cyklistům blízko Strossmayerova náměstí.

Of One's Own Volition - Memento Mori, 2009 - 2011|foto: Archiv Kryštofa Kintery

„Dostávám docela hodně nabídek na – abych to zjednodušil – zdobení developerských projektů, ale mě nezajímá novostavba, která mě ani nebaví tím, jak vypadá. Je důležitý si to místo najít a z vnitřních pohnutek tam něco udělat,“ vysvětluje svůj postoj k pracím na zakázku Kintera. Není prý také třeba, aby byly sochy na svých místech navěky a staly se z nich časem strašáci. „Umisťovat do veřejného prostoru dočasné sochy by nás mohlo zachránit. Nejradši bych ale stejně změnil lidi.“

Obě dvě Kinterovy sochy v pražských ulicích jsou vertikální – směřují k nebi. Tento princip uplatňuje i v mnoha dalších svých dílech, a tak se ptám, jestli to metaforicky souvisí s přesahem do duchovního světa. „Baví mě totemy. Stačí postavit klacek, dát ho do země a máme sochu – je to nejsnazší dosažení duchovního symbolu,“ dodává sochař. „Jenom tím, že je zbavíme obsahu a tělesného objemu, tak to klidně můžou být i ponožky,“ říká na mou otázku, co dalšího v sobě může nést stopu spirituality. I ponožky můžete vidět v Rudolfinu až do 26. listopadu.