Kunsthistorička Charlotta Kotíková: Apolitické umění neexistuje. Vše, co děláme, je politika

Charlotta Kotíková

Co je trendy v českém mladém umění a musí mít umělci vedlejšáky? Má být umění politické? Kde u nás i v USA hledat kořeny nenávisti? O umění, cenzuře i vzrůstajícím nacionalismu jsme mluvili s historičkou umění a bývalou kurátorkou Brooklyn Museum of Art Charlottou Kotíkovou.

Pravnučka T. G. Masaryka vystudovala dějiny umění a po emigraci do USA byla dlouhá léta kurátorkou současného umění v Brooklyn Museum of Art. Učí na zahraničních i českých výtvarných školách a je členkou mnoha mezinárodních výtvarných organizací. 

Jste původem Češka, ale máte odstup pozorovatele zvenku. Vidíte v současném českém mladém umění nějaká výrazná témata?
Mám dojem, že se tu často objevuje téma přírody. Všimla jsem si toho například nedávno v galerii Pragovka, kde hodně děl odkazovalo na přírodu, obzvlášť na houby, a to mě tedy dost fascinovalo. Nebo třeba Anna Ročňová v galerii hunt kastner pracovala s tématem botanické zahrady, vybavuju si také strom Dominika Langa. Dalším znakem zdejšího umění je podle mě určitá poetičnost zpracování a poetická jemnost. Ve Spojených státech je projev častěji až brutálně přímý, tady brutality tolik nevidím. Jinak se místní umělci od zahraničních příliš neliší, jsou v kontaktu s americkou, lépe řečeno světovou scénou. Protože umění je dneska naprosto internacionální. Obecně bychom neměli hledat to, co nás odlišuje, ale to, co nás spojuje.

Máte mezi mladšími českými umělci nějaké favority?
To je těžká otázka, když člověk jmenuje jednoho, nemůže pak jmenovat druhého, na všechny si hned nevzpomene. Už jsem se zmínila o Dominiku Langovi, který se objevuje i ve sbírkách a galeriích po celé Evropě, a když měl výstavu v Českém centru v New Yorku, dostal velmi hezké kritiky. Teď mě zaujal také Martin Matoušek nebo Marie Ladrová, to jsou pro mě objevy. Nechci říkat, že bych je považovala za nejlepší, ale přinášejí nějaký svěží pohled.

V uměleckém prostředí se často probírá téma špatných pracovních podmínek. Lidé v kulturním provozu mají malé platy, nedostávají stálá zaměstnanecká místa a podobně. Jaká je situace ve Spojených státech a jak se to změnilo od 70. let, kdy jste s kariérou začínala?
Já jsem měla štěstí, že jsem brzy našla práci ve větším muzeu. Ale všichni umělci a kurátoři z různých menších nezávislých galerií vždy měli ještě nějakou vedlejší práci. Stavěli zdi, pomáhali s instalacemi v muzeích a podobně a o víkendu si pak dělali to svoje umění. To je tak snad všude na světě. Nikdo nepočítá s tím, že by se mohl věnovat jen tomu, co vystudoval. To prostě neexistuje, tohle je velice tvrdá cesta. Někomu se po čase podaří věnovat se jen umění a uživit se tím, ale většinou to tak není.

Psychoterapeutka a poslední mluvčí Charty Věra Roubalová Kostlánová: Uprchlíci nejsou oběti, berme je jako partnery

Věra Roubalová

Je česká společnost skutečně tak nenávistná, jak se často tvrdí? Jak je možné, že trauma holocaustu pociťují i dnešní dvacátníci? S psychoterapeutkou Věrou Roubalovu Kostlánovou jsme mluvili o jejích zkušenostech s uprchlíky i tom, co se stalo s českou levicí.

Zabýváte se mimo jiné angažovaným uměním. U nás se taky debatovalo,  jestli má být umění politické, nebo by se nemělo politikou v prvním plánu zabývat. Někteří tvrdili, že dělat politické umění znamená vracet se do 50. let. Jaký je váš názor?
Plně rozumím té reakci, protože umění tady bylo v 50. a ještě i 60. letech hodně provázané s oficiální politikou. Já se ale domnívám, že právě v dnešní době je nutné zaujmout politické stanovisko, které se pak v té práci odrazí. Nemusí to být úplně prvoplánové, ale má to tam být a ono to tam nakonec vždycky je, protože neexistuje dílo, ve kterém by umělec nereagoval na situaci, ve které žije. I když dělá třeba věci o přírodě, tak nějakým způsobem komentuje její stav. I ta poetičnost je nějaký útěk před realitou a to je také politické stanovisko. Myslím, že cokoli člověk dělá, tak to má politický dopad. Jestli si namlouváme, že to tam není nebo že to tam nechceme, je druhořadé. Naše existence je politická.

V Brooklyn Museum of Art jste měli i konflikty s politickou reprezentací a částí veřejnosti, protože jste vystavovali díla, která byla provokativní a údajně urážela náboženskou víru. Jaké jsou vaše zkušenosti s pokusy o cenzuru?
Pořádali jsme výstavu Sensation tehdy mladých britských umělců a jedním z nich byl Christopher Ofili, který vytvořil dílo zobrazující Pannu Marii. Tohle dílo opravdu rozčílilo katolíky, kteří v Brooklynu tvoří vlastně většinu, protože Brooklyn je převážně italská a irská čtvrť. Navíc náboženství hraje v USA mnohem větší roli než ve většině evropských zemí. Lidé tam za svoje náboženství bojují. Takže začali bojovat za to, aby ten obraz byl odstraněn. My jsme si samozřejmě postavili hlavu, že cenzuře neustoupíme a obraz pryč nedáme. Byl z toho velký konflikt, vystoupil proti nám i tehdejší starosta Giuliani. My jsme ale měli dobré advokáty, kteří poukázali na nutnost svobody projevu. Muzeum to ale vyhrálo už jen tím, že se na výstavu stály fronty kolem bloku. Ten konflikt rozvířil takovou publicitu, které by se nám jinak nikdy nedostalo.

Rozhovor s Charlottou Kotíkovou je součástí cyklu rozhovorů s ženami, které inspirují jak svým celoživotním dílem, tak společenskými postoji. Rozhovory vznikly v rámci projektu Českého rozhlasu Týden stáří. V cyklu zazní také rozhovory se socioložkou a bioložkou Hanou Librovou a spisovatelkou a cvičitelkou Miluší Kubíčkovou. Součástí cyklu jsou i rozhovory s psychoterapeutkou Věrou Roubalovou Kostlánovou a písničkářkou Dagmar Andrtovou-Voňkovou.

Sledujete politickou situaci u nás? Jak ji hodnotíte?
Sleduju, jak můžu. Ale jsem samozřejmě také vytížena sledováním situace v USA, která je podobně nepěkná jako ta ve střední Evropě. Člověk se diví, jak je možné, že se v roce 2017 objevují takové středověké názory. Ale je to zřejmě světový trend a lidé, kteří se cítili odsunutí a nedocenění, svoji nespokojenost obrací tímto směrem a snaží se společnost narušit.

V poslední době se zdá, že společnost snad v celém západním světě je rozdělená minimálně na dva nesmiřitelné tábory, co s tím?
Myslím, že ve Spojených státech a i třeba v Británii je problém, že tu je mnoho lidí, kteří neměli možnost těžit z rozvoje společnosti a například přišli o práci. A těm pak populisté tvrdí, že ta ztracená pracovní místa v hornictví nebo v ocelárnách obnoví. Každý člověk, který tomu aspoň trochu rozumí, ale ví, že je to lež. Ovšem lidé, kteří v dolech dlouho pracovali, tomu samozřejmě věří, protože pro ně je to záchrana. Nikdo se nechce vzdávat naděje, takže pak volí demagogy, kteří s těmito tvrzeními přijdou. Velké množství lidí je ve skutečně velice nezáviděníhodné situaci a chytí se čehokoli, čemu věří, že jim nějak pomůže. Ale doufám, že třeba Francie nebo Německo to trochu vyrovnají a že se to úplně nezvrátí do nějakého tribalismu a skupinové hysterie.

Myslíte tedy, že za nárůstem nenávisti a netolerance jsou ekonomické příčiny a současné politicko-ekonomické nastavení?
Nevnímám tolik často zmiňovaný neoliberalismus, nevím, jak moc je neoliberální, já v tom liberálního moc nevidím, já v tom vidím prostě kapitalismus. Vidím v tom zhoršený, zhrublý vztah k penězům, který rozděluje společnost na velice malou skupinu velmi bohatých lidí a neustále se zvětšující skupinu chudých lidí. Střední třída mizí, ale neposouvá se směrem nahoru, nýbrž dolů mezi skupiny, které na tom skutečně nejsou ekonomicky dobře. To ústí v podporu extrémního levičáctví i extrémního pravičáctví a celá společnost se destabilizuje. Jak dlouho to vydrží, nevím, ale řešit se to bude muset. My se musíme snažit hlavně bojovat za dostupné a kvalitní vzdělání pro všechny. To je podle mě možnost, jak rozdíly ve společnosti urovnat.

Jak jste prožívala poslední prezidentské volby v USA?
Já a moji přátelé jsme dlouho nemohli uvěřit, že by se Donald Trump mohl stát prezidentem. Ale jak je vidno, dost jsme se zmýlili. Bylo to překvapení. Považuju za chybu, a vyčítám to i sobě, že jsme dostatečně nemluvili s těmi, kteří nešli volit, protože se jim nelíbilo, že Clintonová je příliš svázaná s předchozí érou. Že se nám nepodařilo přesvědčit lidi, že žádná místa do těžkého průmyslu už se nevrátí, a také přesvědčit mladé, aby volili Clintonovou. Hodně mladých chtělo volit Sanderse, a když nebyl nominovaný, tak nešli volit vůbec. A to byl problém.

Prezident Trump se vyjadřuje nenávistně k některým menšinám – včetně uprchlíků, migrantů. Vy sama jste emigrovala, jak se cítíte v době, kdy se nemalá část české společnosti projevuje rasisticky a xenofobně?
Je to velice deprimující. A zlobí mě to tady i ve Spojených státech. Žádný člověk na světě nemá právo myslet si, že je lepší než někdo jiný. Každého člověka je třeba posuzovat individuálně, a ne ho rovnou odsoudit, protože patří k nějaké skupině nebo národnosti. Strach z cizího je ekonomický strach, protože migrace znamená přísun nových obyvatel, kteří potřebují práci, péči, školy a podobně. Na druhou stranu, kdyby v USA nebylo tolik Mexičanů, Indů nebo lidí z jihovýchodní Asie, tak by to ekonomika pocítila. Tady v Česku mě to ještě víc překvapuje, protože se domnívám, že příliv lidí, kteří i jen vypadají trochu jinak, by to tu rozhodně oživil. A to by vůbec nebylo špatné. Impulsy zvenku jsou strašně důležité.

Nechápu, co je to za podivný výšleh nacionalismus u nás, v Polsku a Maďarsku? Vždyť nacionalismus těmto národům nikdy nic dobrého nepřinesl, vždy to skončilo nějakými zásadními problémy. Navíc mi přijde, že českému národu není taková nenávist vlastní. Mám dojem, že lidé tady mají tendenci být spíše hodní. Ne že by tu byli nějak obzvlášť milí, to ne, ale nenávistnost tu snad není tak zakořeněná jako třeba v Maďarsku nebo východním Německu. Myslím, že je potřeba více tolerance a porozumění. Snažit se pochopit názory druhých, a to hlavně těch, kteří mají jiný názor než my. A umět vést dialog, který by obohatil obě strany.

Co si myslí Charlotta Kotíková o Berniem Sandersovi? Byla by Hillary Clinton dobrou prezidentkou? A co je špatně na Benátském bienále? Poslechněte si celý rozhovor.