Kvůli Novákovu životopisu Kundery se u nás modly kácet nebudou

„U nás nemají životopisy autorů velkou tradici, psávaly se, ale dlouho to bylo ve stylu udělat z toho spisovatele výkladní skříň všech ctností. Pak se to smrsklo jen na odborné životopisy, vždycky se psaly akademicky a vědecky. Tohle je jedno z mála, co se musí Janu Novákovi nechat, že nabídl čtivý životopis a rozvířil vody, najednou je tady nějaká vyhrocená verze,“ říká literární teoretik a historik Petr A. Bílek, který ale zároveň nesouhlasí s tím, že by mohla Novákova devítisetstránková kniha pomoct lépe chápat Kunderovy texty. „Když se začtete do Žertu, je to samo o sobě tak zajímavé a dobrodružné, že bych si ty zážitky akorát ničil, kdybych do toho tahal, od kdy do kdy byl v komunistické straně nebo jak to měl s tatínkem a maminkou.“

„Mám to opačně, protože dokud jsem si nepřečetl asi tři životopisy Boba Dylana, spoustu písniček jsem nechápal. Biografie a dokumentární filmy o něm nebyly natočené a napsané, aby odhalovaly špínu, ale protože se ho snažily pochopit, dostat se k zákrutám jeho psaní a vyložit je na jeho životě. Myslím si, že Novákova knížka o Kunderovi se dá číst i tímhle pohledem, člověk pochopí spoustu věcí, které byly takové enigmatické,“ oponuje Jan H. Vitvar, publicista a vedoucí kulturní rubriky týdeníku Respekt. „Novák se snaží takovým novinářským pohledem, pomocí svědků a dochovaných materiálů, rekonstruovat příběh Kundery, ale i náš. Ukázal dost smutný příběh jednoho člověka i jednoho národa.“

Milan Kundera na fotografii z roku 1979|foto:Profimedia

Hlad po informacích z Kunderova života je celkem pochopitelný, protože spisovatel léta odmítá dávat rozhovory a úzkostlivě si hlídá vlastní obraz. „Snažil se tu po sobě zamést všechny stopy, což se mu zhruba od roku 1968 nebo 1969 do roku 1975, kdy odsud odešel, podařilo. Jan Novák se rozhodl, že jeho život stejně rekonstruuje, a to na základě svědectví lidí, kteří ještě žijí, a na základě materiálů StB. To je myslím pasáž, která rozpálila doběla spoustu lidí, protože se bere, že by se to nemělo dělat,“ dodává. „Myslím si ale, že tohle není na té knize tak podstatné, mnohem podstatnější je dokreslení 50. let a začátku 60. let, byl jsem překvapený, že jsem spoustu věcí neznal. Tahle místa dotvářejí obraz nejen Kundery, ale spousty lidí, kteří se rozhodli, že v tomhle systému budou fungovat a vytěží z něj co nejvíc. A Milan Kundera z něj těžil až do roku '69 nebo '72, kdy byl zakázaný, a pomáhal ho držet nad vodou,“ tvrdí Vitvar. 

„Na Novákově knížce mě nepříjemně mrazí z toho, že její enormní úspěšnost tady může nastavit nějakou normu a že se pojede tímhle stylem dál, že za rok za dva někdo sepíše monografii ‚Bohumil Hrabal, nezodpovědný opilec‘ nebo ‚Ladislav Fuks a jeho nekonečné trable s homosexualitou‘. Utíkáme zpátky do těch privátních životů, ve kterých se šťouráme, ale ono to odvádí od jejich díla, které je přitom mnohem podstatnější,“ obává se Petr A. Bílek, který zároveň odmítá teorii, že se autor nevyhnutelně promítá do svého díla. S tou pracuje i Jan Novák, který pomocí úryvků z Kunderových knih naznačuje například to, že Tomáš z Nesnesitelné lehkosti bytí nebo Jarmil z románu Život je jinde je vlastně sám jejich autor. „Když Tolstoj potřebuje zakončit Annu Kareninovou, taky nejde očumovat na nádraží, jak lidi skáčou pod vlak, nebo si tam neskočí cvičně sám, a přitom to napíše velmi sugestivně.“