Lázeňské kníry: Páteční chvála existenciální myslivosti
Tak už pomalu loupeme poslední festivalové brambory a oheň filmového nadšení dohasíná, byť i mezi těmi několika zbylými uhlíky najdete skutečné poklady – třeba iránského vítěze Berlinale Rozchod Nader a Simin (Jodaeiye Nader az Simin, Irán 2011), rodinné drama tak silné, že kdybyste dali na hromadu všechny podobně laděné české filmy posledních deseti let, pořád by se tomuhle syrovému klenotu dívaly sotva na kolena.
Ale dnes to nebude ani o rodinných vztazích, ani o vrcholech letošních Varů, kterých bylo, zdá se mi, přeci jen více než loni. Nepochybuji o tom, že se o patřičnou rekapitulaci postará zdejší kníratý veterán Aleš, já si dnes troufnu na otázku tak fatální, jakou je smysl života.
Nebojme se toho, neboť se toho nebojí ani filmoví tvůrci, byť jejich snahy občas zavání sektářstvím a ztrátou soudnosti. To naštěstí nebyl případ očekávaného dokumentu Life in a Day (Velká Británie 2011), který jsme kdysi dávno nakousli v Čelistech. Funkční využití kanálu YouTube, jehož prostřednictvím shromažďovali tvůrci amatérská videa vzniklá během jednoho konkrétního dne, je nepopiratelnou oslavou bohatosti a barevnosti života. Stovky videí z téměř dvou set zemí celého světa poskládal renomovaný režisér Kevin MacDonald do úhledného celku. Ačkoli se mu sešla pestrá tříšť příspěvků, několik otázek, na které měli autoři filmů odpovídat a především mnoho tematických shod mu umožnilo sestavit celkem koherentní celek. Opakuje se tu několik leitmotivů, pár epizodek je skutečně vtipných, několik dojemných a když se začne zadírat motor, střihne skotský král MacDonald záplavu nejrůznějších kultur do rytmu pěkné písničky. Výsledkem je optimistický a tak trochu agitační dokument s rozesmátým poselstvím – ať žijete, kde žijete, všichni jsme děti Boží, máme podobné radosti i strasti. Život je zázrak. Life in a Day rozhodně neurazí, byť k totální euforii tu přeci jen chybí méně povrchního YouTubovského šišlání. Ale o něj jde v téhle malé oslavě především...
Šišlat nám začal i Terrence Malick, jakoby chtěl potvrdit, že pošetilost starců spočívá v návratu do dětských let. Jeho Strom života (The Tree of Life, USA 2011), epopej, která odvážně konstruuje hypotézu, že Brad Pitt má mezi příbuznými humánního dinosaura a Bůh bydlí v koruně stromů, si odnesla Zlatou palmu z Cannes. Od nás si odnesla pravý varský hořčák. Eklektický slepenec výjevů, z nichž každý aspiruje na (bramborovou) medaili za metafyziku, budí dojem nezdařené fúze dokumentu BBC o vzniku země, omalovánek adolescentní oběti náboženské sekty a filmu autora, který dává najevo svou panteistickou zmoudřelost. Po hodině se celý film láme za zurčivých zvuků Vltavy. Nás zlomil natolik, že jsme sál opustili s nezlomným pocitem, že filmařská duše božského Terrence bydlí v korunách stromů a ulétá s ptactvem do krajin, odkud vyvanul smysl ve vichřici prázdných pseudo-duchovních manýr. Narozdíl od mile šišlajícího Life in a Day není tahle invokace hloubky jsoucna a mělkosti nekonečna ani za mák snesitelná, byť tu klišovitě štěpí publikum na tábory těch, kteří film milují a těch, kteří ho nenávidí. Hlásím se k těm druhým, až se bojím, že mě Manitou potrestá.
Opravdovou oslavu bizarní krásy a prostoty života jsem si odbyl až ve čtvrtek dopoledne, kdy se v Čechách objevil potměšilý Fin Aki a jeho první výlet z chladné domoviny. Le Havre (Finsko / Francie / Německo 2011) je poetickou pofrancouzštělou pohádkou o malé komunitě. O lidech, co se mají rádi, co drží pospolu a co si pomáhají. Vkrádají se mi na mysl nenáviděná adjektiva jako milý, příjemný, šaramantní. Aki Kaurismäki si pohrál se zamatovanou stylizací, naivitou i romantickými klišé, které aranžuje ve svém lakonickém stylu se sarkastickými severskými úšklebky – bez boje tak lze přijmout to, co by se jinak příčilo v krku. Finský solitér experimentuje, kolik do povrchního příběhu zvládne umístit úsporných žertů, přepjatých gest a fantastických drobnokreseb postav. Odporné bartoškovské slovo „biják“ tu nachází jisté opodstnění. Le Havre připomíná přestárlého a zaprcatělého rockera s tváří dítěte, který svým vousatým bigbítem probouzí pozapomenuté teplo na duši. V tomto ohledu běží o film jedinečný – a v letošních Varech zoufale potřebný.
Nejen perverzí, patologií a smyslem života je totiž člověk živ. Kaurismäkiho příspěvek k neobyčejné obyčejnosti života a chytlavé prostotě filmové řeči převažuje krasořečné pokusy promluvit „tak nějak o tom všem“. V důsledku tak můj knír vlaje jako zástava nad nenápadnými filmovými dělníky, kteří kolem sebe nemávají symbolickými monstrancemi, ale v zaplivaných námořnických putykách popíjejí laciné aperitivy, aby spláchli pachuť existenčního hořčáku. Jak říká Ezop české nové vlny Pepíček Kolb: „Život je krásnej. I když stojí za h*ovno.“ Na tenhle myslivecký existencialismus soucitní dinosauři nestačí, pane Malicku.
S vřelými díky, že jste investovali kapky drahocenných životů do četby mých blogů se z Karlových Varů pro letošek loučím... Ať jsou Vaše životy huňaté a bujné jako naše lázeňské kníry!
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
