Lázeňský šmrnc 8: Dvě tváře chlapectví
Dvě těžké váhy ze sekce Horizonty mají společné téma: dospívání a vztah dětí s rodiči. Chlapectví Richarda Linklatera si z Berlína odvezlo cenu za režii, Xavier Dolan a jeho drama Mommy zase bralo třetí nejvyšší cenu z festivalu v Cannes.
Je to souboj generací i režijních přístupů. Padesátník Linklater strávil se svými postavami dvanáct let, z nichž pak poskládal rodinnou kroniku prchavých okamžiků. Pětadvacetileté „zázračné dítě“ Xavier Dolan naopak svoje filmy poslední dobou chrlí s roční periodicitou. Oba tvůrce charakterizuje odlišný přístup. Linklater trpělivě stopuje pozvolné proměny a plynutí nejvšednější všednosti, Dolan je od svých jinošských počátků jakýmsi „neodolatelným spratkem“, který dokáže snadno ovládat filmovou formu a skrze svoje snímky artikuluje s umanutostí rozmazleného „mamánka“ fobii, že je nedostatečně milován.
Mommy je ambiciózním psychologickým dramatem o vztahu nekonvenční matky a chorobně hyperaktivního syna, zdánlivě zralejší verzí úsměvně upřímného teenagerského debutu-zpovědi Zabil jsem svou matku. „Defektnost“ postav určuje tón vyprávění, kulometnou kadenci výkřiků, sprosťáren a vzájemných ataků, které se utiší především tehdy, když Dolan popustí uzdu své vášni pro hudební vsuvky a jejich manýristické sladění s obrazem (můžete ho proklínat už za to, že vás donutí poslouchat Oasis, Andreu Bocelliho a Céline Dion).
Od počátku je přitom zřejmé, že režisér, stejně jako jeho postavy, vytěžuje výlučnost vlastní pozice. Podobně jako Steve a jeho matka pobuřují okolí vulgárními přestřelkami, protože přinejmenším jeden z nich má diagnózu, i Dolan zasypává diváka kanonádou formy: od zúženého „instagramového“ formátu, expresivního světla a stylizace předkamerového prostoru, čistě účelového sci-fi rámce až po hudební „karaoke“ dramaturgii a nestřídmou zamilovanost do všudypřítomných velkých gest. Vadí vám afekt? A co čekáte od filmu o lidech, kteří žijí mezi záchvatem agresivity a hebefrenie?
Dá se s úspěchem polemizovat o tom, zda Dolan svoje herce (dobře) režíruje. Mommy místy vypadá spíš tak, že dává jejich projevu naprostou volnost a nechává je přehrávat, protože patologický vztah syna a matky snese v zásadě cokoli, od hysterických záchvatů smíchu až po podřezané žíly. Potencionálně napjaté a strhující soužití dvou vykolejených jedinců se tak mění ve festival vřískotu – ať už vřískotu herců, nebo vřískotu zbytnělé formy. To, co se v rámci Dolanových počátků dalo vnímat jako teenagerovský zápal a touha vyniknout, působí v žánru „seriózního“ psychologického dramatu přinejmenším hraničně.
Linklaterovo Chlapectví je sice také zatížené na hudební vsuvky jako schránky „Zeitgeistu“, k tématu dospívání a rodičovských vztahů však přistupuje z jiné strany. Trpělivě pozoruje, nesnaží se diváka za každou cenu napumpovat emocemi s vědomím toho, že si s postavami musíme prožít bezvýznamné a často mlčenlivě pomíjivé okamžiky, aby se dostavil pocit autentické blízkosti; něco, co Linklater praktikoval ve své časosběrné trilogii Před úsvitem, Před soumrakem a Před půlnocí, jen realizované v rámci jediného filmu.
Chlapectví sice nemá ambiciózní patologické ostří jako Mommy, ale je mnohem plastičtější ve vytváření charakterů. Třeba právě postava hrdinovy matky, která k sobě po rozvodu přitahuje skrytě destruktivní a lítostivé mužské typy, může sloužit jako učebnicová ukázka Linklaterovy jedinečné schopnosti vystihnout přirozený „defekt“ charakteru bez jediné stopy přepjatosti, jen prostřednictvím útržků rutinních událostí a dialogů.
V tomto srovnání je pochopitelně přítomná i určitá generační sounáležitost. Navenek suverénní narcis Dolan přinejmenším od Imaginárních lásek chytře zužitkovává aktuální popkulturní trendy a ke svému publiku promlouvá sdíleným jazykem. Jeho filmy jsou do sebe zahleděné, jednoznačné a okamžitě srozumitelné emotikony. Snímky Richarda Linklatera se melancholicky ztrácejí v nezadržitelně plynoucím čase, přívalu obyčejnosti a veškerou naléhavost odvozují ze zralého vědomí prchavosti přítomné chvíle.
Z Varů si tak odvážím cenné zjištění, že jsem plně na straně zdrženlivých padesátníků. Za to, že Chlapectví je podstatně lepší a senzitivnější film než vydupaná událost jménem Mommy, se budu bít do roztrhání svého již-dávno-ne-jinošského těla.
P. S. V neposlední řadě neodpustím Dolanovi to, že točí film inspirovaný mládím Aleše Stuchlého, aniž by se přiznal. To si říkáš chlap, chlapče?
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
