Les Rhinocéros: Globální eklektici v Praze
Krátce před jejich pražským koncertem (13. června v kavárně Potrvá) pro vás máme recenzi čerstvého druhého alba Les Rhinocéros. Trio z Washingtonu, D.C. příznačně vydává u labelu Johna Zorna Tzadik, který je zaměřený na experimentální hudbu překračující žánrové i jiné hranice.
Mladičká kapela Les Rhinocéros původně začala jako improvizační duo basisty, skladatele a elektronického hračičky Michaela Coltuna a saxofonisty Kennetha Congmona, když ještě oba chodili na střední školu. Po odchodu Congmona na vysokou Coltun angažoval dva další spolužáky – kytaristu a bubeníka, kteří měli zdůraznit spíš prog-rockový rozměr hudby Les Rhinocéros. Kapela svůj zvuk postupně obalila i celou řadou dechových, perkusivních a samplovacích nástrojů. Mezitím jejich eponymní debut v roce 2011 vydal avantgardní label Tzadik slavného Johna Zorna. Recenzenti eklektický počin hodnotili jako vysoce nadějný, i když možná nápady poněkud přesycený příslib do budoucna.
Na letošním albovém následníkovi, prostě označeném římskou dvojkou, pokračuje trio spolu s hosty v naznačeném instrumentálním mixu progu, jazzu a rozličných inspirací z nejrůznějších částí světa, ale posluchač už není tolik zahlcen předváděním všeho, čeho je kapela schopná. Přesto se připravte na globální mix vlivů – freejazzově rozevláté dechy bez varování přechází do spastického, skoro math-corového nářezu, ten se na pětníku zhoupne do potemnělého reggae a zase zpátky. Nintendo-idní osmibitové pípání se láme do psychedelického dubového křížence ve stylu De Facto, blízkovýchodní příchuť se mísí s africkou, ambientní bublání elektronických hraček kypří půdu svéráznému klezmeru, který se naklání chvíli do jazzu, chvíli spíš k noise-rocku.
Nejde ale o žádný beztvarý pelmel. Téměř všechny skladby mají srozumitelnou stavbu a někam směřují. Výjimkou je snad jen poněkud nezáživná dvojice těsně před koncem alba – R&E a Part Two. Rozmáchlé atmosférické hrátky s výraznými perkusemi a seversky znějící trubkou, které ale spíš rozpačitě přešlapují na místě, působí jako jediné samoúčelné místo celé desky.
Ačkoli Les Rhinocéros s podobně samozřejmou svobodou ohledávají zdánlivě nesourodé hudební oblasti, celkově jsou krotčejší než třeba někdejší Zornovi kolážisté Naked City. Na druhou stranu jsou odvázanější a pestřejší než jim generačně blízcí a u nás celkem známí Briti Portico Quartet. A co je potřeba ocenit – naštěstí netrpí sklony k jalovému instrumentálnímu exhibicionismu, který je zejména mezi mladými talentovanými hráči častým neduhem.
Les Rhinocéros – Les Rhinocéros II (Tzadik, 2013)
Les Rhinocéros + Boss a sekretářka – 13. 6. Potrvá, Praha
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
