Lesní ženština iamamiwhoami kouzla zbavená

Když dojde na to překročit propast mezi virtuálním a reálným světem, jejich hvězda obyčejně zhasne stejně rychle, jako se rozsvítila. Švédský projekt iamamiwhoami, který se v posledních dvou letech proslavil mysteriózními videoklipy plnými zvláštních odkazů a šifer, na to šel trochu jinak – jako kdyby je už žádný reálný svět mimo internet nezajímal. Virálně šířený obsah už pro ně nebyl jen marketingovým nástrojem, jak upozornit na desku, ale uměním o sobě. Alespoň to tak doposud vypadalo. Teď – dva a půl roku po zveřejnění prvního videoklipu – iamamiwhoami vyráží na turné a také se hlásí s regulérním albem nazvaným kin.

iamamiwhoami by se dali asi nejlépe popsat jako multimediální projekt, který skvěle „vyhmátl“ interaktivní kouzlo internetu. Zaháčkoval diváky klipy plnými zvláštní ponuré atmosféry s mysteriózními přesahy, o zbytek se pak postarala média řešící identitu maskovaných protagonistů i weboví surfeři posedlí dekódováním vzkazů a šifer z klipů, které ale beztak stejně nikam nevedly. (Více o mýtech kolem projektu se dočtete tady)

Všimněte si, že zatím jsem neřekl nic o hudbě samotné. Není to náhoda. Ačkoliv klipy měly primárně doprovázet písně, ve skutečnosti to bylo naopak a hudba byla při všem tom mediálním humbuku na druhé koleji. Při poslechu regulérního debutového alba kin se ale není moc čemu divit. Jestli si za svoje originální pojetí „internet artu“ vysloužili iamamiwhoami nejedno ocenění, hudební složka je jen průměrný pop.

Jako hlavní protagonistka projektu byla odhalena třicetiletá švédská písničkářka Johnna Lee, která má za sebou dvě nepříliš úspěšné ani nikterak extra povedené pop-rockové deskypod svým civilním jménem. iamamiwhoami je jejím pokusem o přestup do jiného žánru – temného synth-popu ve stylu The Knife či Fever Ray s douškou triphopové temnoty à la Portishead či Massive Attack. Snaha by byla, Lee ale ve skutečnosti jen obaluje svoje popové manýry do pseudogotických syntezátorových ploch, které mnohdy končí v jakési umělohmotné bombastičnosti.

iamamiwhoami – kin |foto: To Whom It May Concern

Album kin má mnohem blíže třeba k takové Grimes, ale Johnně Lee alias iamamiwhoami jednoznačně chybí lehkost, s níž by sypala z rukávu nekomplikované melodie. Najít průsečík mezi těžkou atmosférou, chladnými beaty a popovou chytlavostí se podaří snad jen v úvodní skladbě sever, ve zbytku alba atmosférické elementy vysoko převyšují písničky, které jsou ve skutečnosti jen banálními popovými odrhovačkami. Je to jako poslouchat nafoukaný barokní pop Florence and the Machine a nebo ještě lépe – jako se dívat na film Záhada Blair Witch, kde absenci děje (v našem případě tedy absenci hudebního nápadu) suplují lekací scény. U Blair Witch jsem po půl hodině usnul, album kin na mě má velmi podobné účinky.

kin vychází i ve verzi s DVD, na němž jsou skladby obdařeny vizuály již dříve zveřejněnými na webu. Jako doprovod k obrázkům dávají trochu víc smysl, nicméně bez luštění šifer z číselných řad a hledání „nevygooglovatelných“ informací jsou to už jen tuctové popové klipy. Pokud mluvíme o desce samotné, nelze než vyjádřit zklamání. Jakkoliv by se iamamiwhoami rádi vyrovnali svým velkým vzorům, kin je pořád jen supermarketová verze aktuální dark-popové vlny. Fever Ray může být v klidu, tohle je jen vybledlá kopie.

Iamamiwhoami – kin (To Whom It May Concern, 2012)