Houby jsou polobozi, co sahají po hvězdách. Živé Podhoubí s radikálním mykologem Peterem McCoyem
Peter McCoy je předním světovým propagátorem aplikované mykologie. Poznatky o houbách kumuluje přes dvacet let v grassrootové organizaci Radical Mycology a šíří je skrze knihy Radical Mycology: A Treatise on Seeing and Working with Fungi nebo The Mycocultural Revolution. Je ředitelem Fungi Film Festivalu a provozuje mykologickou školu s laboratoří Mycologos v oregonském Portlandu. Následuje ukázka z velkého olomouckého rozhovoru.
English version:
Houby umí speciální typ vztahu, kterému se říká mykorhiza. Já jsem jednou dělal rozhovor s člověkem, který celý život věnoval studiu kořenové špičky. To je hrozně zajímavá část rostliny, která na základě chemických vstupů a elektrických vzruchů rozhoduje o tom, kam má kořen růst a čemu se naopak vyhnout. Má zkrátka určitý typ inteligence. A když jsem se připravoval na tenhle rozhovor o myceliu, tak mi hyfy vlastně připomínaly trochu to, co jsem se dozvěděl o kořenové špičce. Jak tyhle dvě entity pod povrchem interagují? Co tam spolu dělají?
Jo, je to dost fascinující. Je to nejlépe prozkoumaný typ vztahu hub s rostlinami. Existuje spousta různých způsobů, jak houby navazují vztahy s okolními organismy, ale nejlépe prozkoumané jsou právě mykorhizní vztahy, protože jsou velmi důležité pro růst rostlin. Mycelium se ovine kolem kořenové špičky a v závislosti na tom, o jakém typu mykorhizy mluvíme, proniká do kořene mezi buňky. Dělá to proto, aby si mohlo s rostlinou vyměňovat živiny. Rostlina pomocí fotosyntézy vytváří cukry a asi 25 % těchto cukrů obvykle putuje do kořene, aby vyživilo mykorhizního partnera. To je docela dost.
Čtěte také
Mycelium díky tomu roste mnohem rychleji a šíří se do okolí. Na konci této symbiotické struktury je podhoubí, které umí něco, co rostliny nikdy neuměly. Různými chemickými procesy dokáže uvolňovat minerály z hornin, zejména fosfor. To je jeden z opravdu velice důležitých prvků pro rostliny. Zajišťují ale rostlinám i vodu, řadu stopových prvků, dusík a tak dál. Jediná síť mycelia může propojit kořeny nejen dvou různých stromů stejného druhu, ale i dvou jedinců stromů různého druhu, nebo mnoha stromů mnoha různých druhů.
Proběhla řada studií, které ukazují, že houby inteligentně (chybí nám k tomu lepší slovo) přesouvají živiny, třeba ze stromu, který má hodně světla a je opravdu zdravý, k tomu, který je ve stínu a není úplně fit. Podhoubí přednostně přesouvá živiny právě k němu, aby ho udrželo naživu. Takhle si les pěstuje malé semenáčky. Malý stromek obvykle začíná s růstem v relativní tmě, přitom potřebuje hodně světla.
Mycelium ho krmí obvykle živinami z mateřského stromu, ze kterého semínko spadlo. To je krásný model vztahu – něco jako chůva, která pečuje o dítě, dokud nedosáhne ke slunci. Ale není to jen o vyživování mezi matkou a potomkem. I mezi ostatními stromy, keři a keříky putují živiny, proto vznikla přezdívka tohohle systému Wood Wide Web. Je to jako přírodní internet. A je to jeden z jasných znaků inteligence přírody. Já to vnímám také jako oběhový systém. Podobně jako naše krev roznáší živiny v našem těle, i podhoubí přesouvá molekuly tam, kde jsou potřeba, a to díky rozsáhlým sítím, kterými je půda doslova prošpikovaná.
Když se někdo ponoří do světa hub hlouběji, může si začít myslet, že jsou nezničitelné, že přežijí všechno. Byly na počátku života. Přežily několik globálních katastrof, na rozdíl třeba od dinosaurů. Dokážou prosperovat vedle Černobylské jaderné elektrárny. Zbytek biosféry se zdá být v hluboké krizi. Máme oprávněný dojem, že stejně jako zvířata jsou pod tlakem konzumní společnosti a série krizí i rostliny. Ale jak jsou na tom houby? Jsou opravdu tak silné a nezdolné?
Mycelium, jakkoli to tak vypadá, není stříbrná kulka. Nemůže vyřešit všechny naše problémy. Když jsem byl mladší, trochu jsem si to jako řada dalších lidí myslel, protože mi připadaly tak úžasné. Dokážou toho tolik! A vlastně jsou opravdu fenomenální, pokud jim poskytnete dostatek potravy a prostoru, může myceliální síť žít hypoteticky navždy. Může být nesmrtelná.
Na druhou stranu, jsou to křehká biologická stvoření. Nemají kůži. Každé z těch vláken je silné jako jedna buňka. Nemají pevnou schránku. Nemají žádnou skutečnou ochranu. Jejich jedinou ochranou jsou chemické látky. Koupou se v lázni trávicích a ochranných enzymů, které jim v prostředí pomáhají, ale mohou být snadno zničeny zhutněním půdy, rozrýváním půdy, což dělá zejména člověk, ale také příroda prostřednictvím sesuvů a podobně. Potřebují potravu. Potřebují vodu. Potřebují správný typ vzduchu. A pokud je nedostanou, zemřou. To je trochu odvádí od toho, aby se staly naprostými superhrdiny.
Nejsou to tak docela bohové. Jsou jako polobozi. Sahají po hvězdách. Ale nemůžou vyřešit všechny problémy, které jsme vytvořili, zvlášť pokud ty problémy budeme způsobovat dál. Umím si představit, že když se oteplí půda, změní se způsob, jakým mycelium v půdě roste. Možná bude růst o něco rychleji. Možná začne rychleji rozkládat dřevo a další organický materiál. Rozkladné cykly se budou měnit, a to pak ovlivní distribuci živin pro rostliny, hmyz a další organismy.
Chci říct, že tohle je ekologie ve velkém měřítku za doprovodu bezprecedentních jevů, jakých jsme nikdy nebyli svědky. Přizpůsobily se a vyvinuly podle současných pravidel a s globálními změnami jsou ohrožené stejně jako my.
Co je to Radikální mykologie? Jak dokáží houby rozkládat chemikálie, se kterými se před tím nikdy nesetkaly? Jak se může společnost inspirovat strukturou a vlastnostmi mycelia? Proč jsou v některých tradičních kulturách houby symbolem znovuzrození? Poslechněte si celý díl podcastu Podhoubí s Peterem McCoyem.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
