Lightning Glove: Na desku jsme chtěli dostat českou realitu stagnace a přešlapování v bahně

Kombinace paranoidních beatů Ondřeje Bělíčka (Dizzcock), frustrovaného řevu jeho bratra Jana a zvukových ploch Ondřeje Paruse (Head In Body, Sister / Body) je na české scéně unikátní – z Lightning Glove zároveň není ani na okamžik cítit touha prosadit se v zahraničí, předskakovat uznávaným kapelám a udělat ze sebe exportní komoditu. Právě proto paradoxně ale jejich hudba rezonuje i ve Velké Británie, se kterou Lightning Glove pojí jak inspirační zdroje, tak politická východiska.

Sami Lightning Glove ale mluví o tom, že jejich aktuální album Irrelevant Dreams má především zachycovat současný život v České republice – a tady podle nich rozhodně není důvod k optimismu. Jak album vznikalo, co členové od kapely původně čekali a proč se jejich očekávání nenaplnila? O tom všem mluvili v rozhovoru pro Radio Wave Lightning Glove.

Lightning Glove zvou do showroomu vyprázdněnosti. Streamujte exkluzivně nové album Irrelevant Dreams

• Upravit
• Smazat

Post-raveová skupina Lightning Glove vydává dlouho očekávanou deskou Irrelevant Dreams. Cesta do imaginárního pekla je dlážděná sociálními tématy a hudebně se tu potkává bass music, footwork, dub, dark wave a post-punkový étos a výchozím materiálem je rave. Album Irrelevant Dreams, které vychází u brněnského labelu Nona Records, můžete slyšet v premiéře prostřednictvím Radia Wave.

Jak se cítíte po dokončení desky Irrelevant Dreams? Vydání toho alba byl docela dlouhý proces, je to spíš úleva?

Jan Bělíček: Je to úleva, já jsem strašně šťastný, že je to konečně venku a že všechny ty věci, které kolem toho byly, jsou vyřešené a že můžeme začít dělat něco nového. Což se teď doufám bude dařit s větší kadencí.

Ondřej Bělíček: Je to pravda, mně to připomnělo naši poslední zkoušku, kdy jsme se sešli na hodinu a vytvořili tři velké věci. Šlo vidět, že tam byl nějaký tvůrčí přetlak.

Naznačili jste, že ten tvůrčí proces je z velké části improvizovaný a postavený na přetlaku. Jak konkrétně to vypadá, když vzniká track Lightning Glove?

Ondřej Parus: Nejčastěji se sejdu já s Dizzcockem a každý máme v zásobě nějaké nápady, patterny nebo tracky a tím, že je natvrdo vystavíme náhlému souzvuku ve zkušebně, pak vznikají ta podivná spojení, do kterých se potom Honza chytá vokálem. Buď to má za následek něco, čím si vysloužil přízvisko MC, nebo přijde s kompletním textem, který do toho nějak zapadne.

Jan Bělíček: Když se to začíná formovat, tak já většinou jenom sedím na gauči, poslouchám a případně si píšu něco, co mě k tomu zrovna napadne. Ze začátku to bylo víc o improvizaci, začali jsme něco dělat a pak jsme zpětně poslouchali tu zkoušku a vybírali z toho věci, které by se daly rozpracovat. Teď už je to spíš tak, že si kluci připraví podklady a pak se to dává nějak dohromady.

Lightning Glove na Skleněné louce|foto: Barbora Linková

Takže dá se říct, že ten motiv MC-ho, který spočívá v tom, že MC komentuje už existující track, je něco, co děláš i ty?

Jan Bělíček: Dá se to tak říct. Dřív to bylo jinak, byla to víc improvizace, všichni jsme jeli zároveň hodinu nebo dvě a pak jsme z toho při zpětném poslechu vybírali kousky, které stály aspoň za něco. Teď je to tak, jak říkáš ty.

Je trošku nefér komentovat to, co se píše v tiskovkách, ale osobně mě začíná trochu iritovat, že kolem Lightning Glove se pořád používá termín „post-rave“. Mám trochu problém s tím, jestli to vůbec něco znamená, cítím v tom spíš fascinaci estetikou Britských ostrovů a tamních klubů. Jaký je váš vztah k tomu, co se děje ve Velké Británii?

Jan Bělíček: Jsme samozřejmě ovlivnění kapelami a projekty, které jsou většinou z Velké Británie, takže v tom zvuku se to musí projevit. Zároveň ale neustále balancujeme na hranici trapnosti a experimentu, snažíme se ty škatulky spíš bourat. Přijde mi osvobozující, že taková divná skrumáž, která z té hudby vzniká, je něco, čím se prezentujeme, a nikdo se tomu nesměje, naopak to lidi poslouchají. To mi přijde zajímavé. Nic nekopírujeme, ale na základě těch vlivů, se kterými jsme v kontaktu, tvoříme něco nového, ať už víc, nebo míň originálního.

Ondřej Parus: Pojem post-rave se tam objevuje proto, že vystupujeme na klubových akcích v kontextu taneční hudby a elektronika, kterou používáme, jako by na první pohled vzbuzovala euforii a emoce spojené s taneční hudbou. Ten výsledný zvuk a message je ale něco hodně temného, spíš spojeného se zmarem a aspekty industriální hudby Británie. Takže možná je to spíš takový pojem šoku.

Ondřej Bělíček: Proto jsme tomu říkali spíš hate-rave než post-rave.

Jan Bělíček: To je vlastně to, co nejlíp odpovídá na tvoji otázku.

Četl jsem v jednom starším rozhovoru, že nemáš moc vztah k melancholii a nostalgii, tak mě překvapilo, že poslední dva tracky na desce mi přijdou hodně nostalgické a slyším v nich ten stejný moment jako třeba u Buriala – vychází to z ravu, ale základní myšlenka je, že ten rave už se teď neděje, protože k němu nemáme důvod.

Jan Bělíček: Já si na ten rozhovor moc nevzpomínám, ale možná to taky souvisí s nějakým vývojem. Já osobně jsem měl ambici burcujícího projektu a tahle poslední deska je důkazem toho, že konstelace nás tří tímhle způsobem absolutně nefunguje. Úplně se ztotožňuju s tím, že ten melancholický odstín je tam hodně slyšet, a to nejenom na těch dvou posledních tracích, ale třeba i na Necropolis. V něčem je to melancholická deska. Myslím si, že taky je dobré vytahovat staré věci, a já si uvědomuji, že očekávání, které jsem od toho projektu měl, se vůbec nenaplnila a děláme hudbu, která je v rozporu s tím, o čem jsem já osobně dřív dost mluvil.

O Lightning Glove se taky hodně mluví jako o politické kapele. U elektronických kapel je to velké téma, protože ta politická message se často může schovat jenom do názvů tracků nebo do vizuálů. U vás je to možná i v textech, ale asi nejsem sám, kdo ty vaše texty bere jenom jako další abstraktní plochu, jednoduše proto, že jim není rozumět. Máte ještě pořád ambici předávat politické sdělení?

Vítěz Vinyly Dizzcock: Chtěl jsem, aby neviditelní hrdinové vystoupili z anonymity

• Upravit
• Smazat

Píše se rok 2072. Vy jste se jako hacker snažil nabourat do systému obří korporace a dostat se tak k datům řídícím vesmírnou stanici Citadelu. Chytí vás. Slíbí vám ale, že stáhnou všechna obvinění, pokud společnosti pomůžete přemoct umělou inteligenci Shodan, která ovládá lidskou kolonii v kosmu. Tak se dá shrnout příběh staré videohry System Shock. Touto myšlenkou dystopie se nechal inspirovat pražský producent Ondřej Bělíček, jinak taky člen postraveových Lightning Glove a hudební publicista, na své loňské debutové nahrávce AL vydané pod jménem Dizzcock.

Jan Bělíček: Na té nové desce vlastně moc explicitně politických témat není. Je to spíš v tom tvaru skladeb, v té náladě, je to prostě opak euforie. Je to přenos pocitu totální stagnace, která ale má i politické implikace. Když si vezmeme českou realitu, tak pro mě je ta deska hodně o České republice, nejenom o Británii. Pocit přešlapování v bahně, to je emoce, která se mi spojuje se současností, a ta je na té desce zcela jasně.

Ondřej Parus: Co se týče nějakého pozitivního otisku politického přístupu, tak to není ani tak v těch textech, jako v provozu kapely a v akcích, na kterých se objevujeme. Ať už je to akce na podporu Kliniky, nebo jiné iniciativy proti rasismu a podobně, nebo ve faktu, že nebudeme vystupovat na festivalech typu Colours of Ostrava. Ta politická témata se objevují periferně v tom, jak hrajeme naživo.

Jak na hudbu Lightning Glove reagují ve Velké Británii? A co si myslí o hudebních exportních kancelářích a showcaseových festivalech? Poslechněte si celý rozhovor.