Made in Šumava: Mapujeme lokální průmysl

Poslední ostrůvek šumavského sklářství
Šumava znamenala od devatenáctého století do konce komunismu kromě dřevařství a textilního průmyslu hlavně sklářství. Po revoluci ale tenhle tradiční obor skoro úplně vymizel. Většina podniků zkrachovala kvůli přílivu levné konkurence ze zahraničí. Poslední zbyteček šumavského sklářství se ještě drží v Rajsku. Funguje tam brusírna, která navazuje na tradici sklárny v přilehlém Anníně. Provedla mě po ní koordinátorka výroby Stanislava Benešová.

Brousí se na moderních strojích i na historických kusech Suchý Jouza Čáp, které jsou staré přes sto let. Sklo na broušení se objednává na českých hutích: v Poděbradech, Světlé nad Sázavou, v Nižboru a v Bělé pod Bezdězem. V brusírně pracují bývalí zaměstnanci sklárny Annín, která už z finančních důvodů ukončila provoz. Broušené vázy, skleničky a další výrobky míří na místní trh jen z menší části. Jde o malé série do 50 kusů, které si nejčastěji objednávají zákazníci z Ázerbájdžánu, Ruska a Saúdské Arábie.

Momentálně je hlavním cílem dostavět a zprovoznit muzeum, které bude představovat tradici šumavského sklářství, a také sehnat nové mladé pracovní síly. Brusírna proto spolupracuje s učilištěm v Třeboni, odkud zve studenty na praxi, a doufá, že po vyučení přijdou do Rajského dvora pracovat. Na fotky se podívejte na Facebook Modeschau a víc informací hledejte na webu Sklárny Annín.

Malebné prostředí pro zručné řemeslníky|foto: Veronika Ruppert

Zapomenutá tradice sušických kelímků
Když si dneska dáte kafe z automatu, s devadesátiprocentní jistotou budete mít v ruce kelímek ze sušické firmy DOPLA PAP. Ve druhé reportáži ze šumavského průmyslu proto míříme právě do Sušice. Města slavného hlavně výrobou sirek, která začala v první polovině 19. století a skončila v roce 2008. Produkci sirek totiž na přelomu tisíciletí nejen v Evropě, ale i celosvětově zcela ovládla Indie. Zatímco o sušických sirkách ví skoro každý, málokdo zná artikl, který se ve městě vyrábí už od roku 1911. Nejprve papírové a od 60. let i plastové kelímky na nápoje, jogurty a drogistické zboží.

Továrna, jejíž součástí je stále ještě původní ředitelský domek z dob Rakouska-Uherska, chrlí měsíčně šedesát až sedmdesát milionů kelímků, na které se rovnou i tiskne barevným ofsetem. Od roku 2000 patří PAP italským majitelům, kteří mají další dvě fabriky v Itálii, na Sicílii a v Trevízu. Kontinuita výroby ale pokračuje a podnik dává stabilní práci dvěma stům lidí z regionu. Výrobou mě provedl její ředitel Jiří Kotal.

V úhledně uspořádané továrně beze smítka prachu se pracuje v hluku a plastovém odéru. Platí přísná pravidla ohledně hygienických předpisů a jede se na čtyři směny, včetně sobot a nedělí. Náročnou pracovní dobu a prostředí ale vyvažuje stabilita podniku a jistota zaměstnání, většina lidí tu zůstane dlouhé roky.

Kelímek ze Sušic|foto: Veronika Ruppert

I když stále ještě převažují plastové obaly nad papírovými, právě v návratu k papíru je možná budoucnost. Cena plastů totiž stále roste, a tak se kelímky z nich vyrábí čím dál tím tenčí a nedrží se už tak dobře v ruce. Od roku 2000 se také v Sušici vyvíjí takzvané biodegradabilní kelímky, které se v přírodě rychle a neškodně rozloží. Ačkoliv jsou součástí nabídky a vypadají stejně dobře jako ostatní, zákazníci si je kvůli vyšší ceně neobjednávají. Nejvíc žádané jsou pořád klasické plastové obaly, které ze Sušice míří do Polska, Německa, Rakouska, Maďarska, Bulharska, Ruska, Španělska, Itálie, Francie i Anglie. V českých mlékárnách a výrobnách hořčic končí jen kolem 20 procent produkce. Do továrny můžete nahlédnout tady.

České košile z Vimperka
Šumava byla v minulých dvou stoletích kromě dřevařství a sklářství silná i v textilním průmyslu. Dnes je už situace úplně jiná. Natáčela jsem v poslední české firmě, která v regionu šije dámské a pánské košile. Rodinný podnik VAVI má dvě prodejny, v Praze a v Českých Budějovicích. Šije konfekci a měřenku pro individuální zákazníky i pro řadu firem, které u nás působí. Obléká třeba letušky ČSA, řidiče a stewardy žlutých autobusů a autobusů Jihotrans nebo prodavače Marks & Spencer. Košilemi zásobuje také respektovanou českou značku Pietro Filipi.

Dílna Vavi|foto: Veronika Ruppert

VAVI navazuje na tradici Šumavanu Vimperk, který po druhé světové válce sloučil všechny šumavské oděvní podniky. V nejsilnějších letech Šumavan zaměstnával přes tři tisíce lidí. Majitelka a zakladatelka firmy VAVI Věra Vávrová v Šumavanu pracovala řadu let. A právě díky nabraným zkušenostem a kontaktům se jí po ukončení činnosti národního podniku podařilo v roce 1990 rozjet vlastní firmu, do které přešla část bývalých zaměstnanců Šumavanu.

Ve vimperské dílně momentálně pracuje 24 lidí a nahlédnout do ní můžete ve fotogalerii. Šije se od šesti ráno a jede se systémem pásové výroby. Díky tomu si můžete v obchodě vyzkoušet košili, a když nesedí, rovnou ji na vás našpendlí a obratem pošlou do Vimperka. Do druhého dne ji můžete mít doma upravenou podle svých potřeb. Je také možné si košili osobně poskládat, vybrat si, jaký límeček, manžety a další detaily byste si přáli. Šije se výhradně z tuzemských a evropských látek a galanterie. Poslechněte si reportáž z výroby VAVI, kterou mě provedli Věra a Jiří Vávrovi.

Největším problémem je momentálně shánění nových mladých pracovních sil. Textilní průmysl u nás stagnuje a učební obory pro švadleny a dámské krejčové téměř zmizely. Nahrazují je absolventi oděvních průmyslovek, ale těm chybí požadovaná zručnost, praxe a rychlost, která je ve výrobě potřeba. Navíc je většinou šití nebaví a nezajímá a preferují kreativní stránku práce, chtějí být návrhářem, a ne švadlenou. Zatímco sehnat u nás ruce, které košile ušijí, je těžké, s mladou kreativní krví problém není. Pro VAVI pracují dvě mladé návrhářky Lída Richterová a Tereza Ledvinová (studentka Ateliéru módní tvorby UMPRUM).