Manušský swing

Tony Gatlif (1948) se narodil v Alžíru, žije ve Francii a filmařsky ho zajímají především minority - především manušská - tzn. francouzská romská, kterou proslavil na počátku dvacátého století kytarista Django Reinhardt kombinací jazzu a romského folkloru (jeho velkým obdivovatelem je také Woody Allen, takže jste se s Reinhardtem mohli setkat v Sladkém ničemovi.) Sám Gatlif říká, že jako Rom by mohl docela snadno točit neveselé příběhy o ústrcích etnika, které nemá nikde svůj stát. Rozhodl se ale pro vyprávění příběhů pozitivních, které berou za srdce, aniž by se "zpronevěřily realitě".

Tony Gatlif: Swing

Swing se jmenuje malá romská holčička, žijící v karavan kempu své romské komunity na okraji venkovského městečka ve Francii. Tam přijede ke své babičce stejně starý Max, a protože se chce naučit hrát jako Django Reinhardt, vedou jeho první kroky právě za Romy. (Ve filmu ostatně hrají přímí Reinhardtovi potomci.) Swing a Max prožijí prázdninovou lásku, která svérázně začíná tím, že Swing Maxe podvede při prodeji kytary.

Ve filmu nemusíte dlouho pátrat po projevech určité didaktiky. Celý film je především milým příběhem o tom, jak by to mělo mezi většinou a menšinou být. (Spíš než jak to obvykle je.) Max si vede deník, do něhož si zaznamenává vyprávění o pronásledování Romů, jeho babičku přesvědčí o důvěryhodnosti vnukových nových přátel příbuzný Swing - znalec starožitností. Jednoznačnou vadou scénáře je to, že některé věci neumí vyjádřit beze slov, a pokud čekáte obligátní vášnivé romské tvrzení, že "naše hudba není na papíře v notách, ale tady (v prsou)", bohužel se dočkáte. A je do písmene takové. Jiné scény jsou sehrány působivěji. Můžu jmenovat tu, kde malý Max "platí" za výuku kytary romské rodině přečtením dopisu ze sociálky. Kolísavost herecké úrovně scénu od scény je důsledkem angažování neherců. Pokud ti nejsou mimořádně schopní, je lepší se vyhnout některým přímým výrokům o tom, jak to mezi lidmi a v jejich srdcích chodí, a soustředit se na zpracování reprezentativních reálných zkušeností. (To je podle mého názoru rozdíl mezi prvním a druhým příkladem, protože doslovné jsou, zdá se mi, oba docela dost.) Vrcholy příběhu pak nejsou scény vážící se k příběhu lásky, okolo které se příběh odvíjí, ale například vření mezi jamujícími Romy v karavanu. A kamera to sleduje z kouta. Zmáčknutá hudební energií, kvůli které už další prostor ve stísněném prostředí není. Soundtrack je konec konců výrazným dílem sám o sobě. Tradicionál Černé oči (Kale jakha) například známe i od českých romských interpretů, ale ve filmové úpravě zní opět nově. Hraje ho celoevropská sešlost romských muzikantů a bez problémů adaptuje některé vlivy mimoevropské - např. arabské. Fanouškům Gipsy kings a Věry Bílé by soundtrack opravdu uniknout neměl.

Tony Gatlif: Swing

Jako by romský režisér tentokrát prohrával bitvu na ostří patosu a dojetí, projevující se vlastně typicky romsky. (Alespoň pokud mohu soudit.) Je to prostě vyvažováno příliš malou dávkou humoru. Příběh není úplně "tím osudovým" a z běžné letní lásky ho tímto způsobem vydupat nelze. Zanícení tvůrcům nelze upřít, ani to, že své hrdiny nemodelují z hollywoodské poptávkové modelíny, ale sahali mnohem výš. Minimálně na vysoko zanesenou rysku úspěchu filmu Gadžo dilo, jehož příběh je koneckonců podobný. Proto je moje recenze taková zklamaná.

Swing (Francie, 2002). Scénář a režie: Tony Gatlif, kamera: Claude Garnier, hudba: Tony Gatlif, Tchavolo Schmidt, Mandino Reinhardt, Abdellatif Chaarani, hrají: Oscar Copp, Lou Rech, Mandino Reinhardt, Tchavolo Schmidt. Česká premiéra: 9. května 2002.