Mapy nejsou neutrální pravdou. S grafickým designérem Joostem Grootensem o vytváření map a o knihách

17. duben 2019

S určitým úsměškem prozrazuje, že nerad slyší, když se o něm mluví jako o „the atlas guy“ – ten, co dělá atlasy. Ani v našem rozhovoru jsme se ale tématu atlasů a map nevyhnuli. Joost Grootens je grafický designér, který většinu své kariéry zasvětil vytváření knih a map. Mezi jeho nejprestižnější zakázky patří redesign největšího slovníku holandského jazyka Dikke Van Dale. V galerii VI PER měl přednášku s titulním heslem „Více významu a méně umění“.

Proč si myslíte, že stále existuje potřeba vytvářet pevné, statické a uzavřené datové objekty, jako jsou knihy? Zejména pokud si uvědomíme, že skoro celý proces přípravy knihy probíhá na počítači. A také proč tisknout, když všechno se tak rychle mění?

Ano, to je dobrá otázka. Proč vyrábět tištěné objekty, když náš svět vnímáme jako digitální a také ho digitálně zaznamenáváme. S novými technologiemi množství dat rapidně stouplo a ironií je, že abychom světu mohli přiřadit nějaký smysl, je to těžší než kdykoli předtím. A právě proto, že máme k dispozici tolik informací, formát, který umožňuje vystoupit z tohoto neustálého proudu, se stal znovu relevantním. Kniha vám umožňuje udělat krok stranou a zpovzdálí se podívat na svět. To je jeden z důvodů, proč jsem začal dělat knihy. Dnes se objevil ještě jeden důvod. S digitalitou může každý publikovat informace a zveřejňovat vlastní obsah, čímž se rozšiřuje množství pravd a verzí reality – informace přichází o svou autoritu. Produkty, které si vyžadují nějaký čas k promyšlení, zpracování a vydání, znovu získávají na své autoritě. Doba post pravdy udělala z knihy znovu relevantní politický nástroj.

Často se setkáváme s tím, že lidé na knihách oceňují jejich materiální kvality. Vzniká nějaký sentiment vůči vůni knihy, dotyku s knihou, že ji mohou držet v ruce a mít ji kdekoli s sebou. Jak to máte s touto materiální stránkou knih?

Ano, všechny smysly při vstřebávání informace hrají roli. Je to zvuk papíru, je to váha, kterou držíte v ruce, nebo pach inkoustu. Tyhle věci se podílí na kvalitě zážitku z knihy. Lidé se mě často ptají: „Obáváte se o budoucnost knih?“ Já říkám, vůbec se nebojím. Já myslím, že digitální věk je svým způsobem dar pro knihu. Můžeme se totiž podívat na její konkurenci v podobě digitální informace a uvědomit si, jaké jsou výhody a nevýhody nebo hodnoty knihy. Díky tomu můžeme nenahraditelné vlastnosti knihy zdůraznit.

Ve své praxi se kromě knih nejvíce zabýváte vytvářením map a atlasů. Jak se v průběhu vaší kariéry proměnil váš přístup k vytváření map? Jestli se nepletu, je ve vašem přístupu cítit určité napětí mezi touhou být neutrální, objektivní, minimalistický, informativní, ale i nevyhnutelně expresivní nebo narativní na druhé straně.

Musíme si uvědomit, že v předdigitálním věku byla mapa vysoce uzavřeným formátem. Mapy vytvářeli jen lidé, kteří v rukou drželi určitou moc. Šlo o státní nebo velmi významná nakladatelství. Spolu s digitálními nástroji, mobilními telefony, GPS, softwary mohli lidé poprvé vytvářet svoje vlastní mapy a díky internetu je také publikovat. Já jsem také jedním z téhle nové generace tvůrců map, kteří nejsou řekněme tolik svázáni požadavky moci a kteří se snaží hledat nové formy map s novým obsahem. Mapa je tradičně vnímána jako jakýsi pravdivý dokument. Lidé si myslí, že mapa rovná se pravda. Že jde o jakousi neutrální pravdu, a to pochopitelně není pravda. Jako uživatel mapy jste tvůrcem mapy, který musel provést tolik rozhodnutí, manipulován. Tvůrce mapu označuje názvy, ořezává formát, vybírá měřítko, zjednodušuje zobrazení… Jde o manipulaci s obsahem, která se ale musí nějak vázat k přesnosti, jinak by mapě nikdo nevěřil. A tahle vlastnost velmi koreluje s ideou modernismu. Jde právě o tuhle neutralitu a preciznost. Takže když jsem začínal, snažil jsem se být jako tvůrce co nejvíce neviditelný. Dneska mám pocit, že musím uživateli dát jasně najevo, že je s ním nějak manipulováno, což dělám tím, že přeháním některé věci, zvýrazňuju některé aspekty a vlastně zpochybňuju mapu jako takovou během toho, co ji vytvářím.

Když vytváříte mapu, na jedné straně je takzvaná materiální realita a pak tu máme nástroje a techniky, mezi něž můžeme řadit i mysl jako takovou. Někde uprostřed je vzniklá mapa. Je podle vás mapa spíše interpretací nebo reprezentací? A jak je to s konceptem autora v procesu tvorby map?

Mapa je jak reprezentací reality, tak je i součástí reality. Sama o sobě je jakožto objekt také realitou. Vy jste použil termín autor. Autor je mrtev, jak víme, ale přesto musíme mít na paměti, že mapa byla vytvořena někým, kdo prováděl rozhodnutí, čímž vám odprezentoval určitou verzi reality, která je jen jednou z mnoha. Dokonce můžeme říct, že pokaždé když mapu někdo použije, je tato mapa znovu objevena v nějaké jiné podobě. Je re-autorizována. Takže bychom neměli mluvit o jednom autorovi, ale o multiplicitě autorů.

Grafický designér Joost Grootens

Když se bavíme o moci a možnosti manipulace, já jsem byl jednou v Japonsku a teprve tam mě zarazila jedna zjevná věc. Uprostřed rozloženého glóbu byla umístěna východní Asie. Celý život v Evropě jsem úplně nekriticky přijímal, že ve středu mapy je Evropa. A věřím, že v Americe je to zase jinak. Co nám mohou mapy říct o naší kultuře?

To je pravda. A dneska je tohle ještě vyhrocenější. Když si otevřete Google mapy na svém smartphonu, automaticky umístí do svého centra vás samotné. Takže už nejde o nějaké kontinenty, ale vy sám jste centrální postavou své vlastní mapy. Na jednu stranu je Google map jen jedna mapa. Ale každé zazoomování obsahuje jinou úroveň informací. Takže ve skutečnosti jde o osmnáct map. Jenomže pokaždé když se do mapy podíváte, je jinak oříznutá, čímž se z ní stávají miliony map. A také je třeba si uvědomit, že Google není charitativní organizace. Dělají to proto, aby o vás mohli prodávat data. Takže jde o mapu také ve smyslu slovesa – Google mapuje přímo vás a váš pohled na svět. Pak to prodávají a monetizují informace.

Ve filozofii v posledních letech probíhá výzkum na poli opětovného obratu k materialismu a spekulativnímu realismu, což může znovu přivádět pozornost k mapám jakožto objektům. Jaký je váš oblíbený průsečík mezi myšlením a mapami?

Vlastně mě poslední dobou zajímají myslitelé z okruhu objektově orientované ontologie, jako je Timothy Morton a tak dále. Mám rád, jakým způsobem přemýšlí nad ekologií a ekologickou krizí, ve které se momentálně nacházíme. On říká, že se nemáme zamýšlet nad přírodou, ale nad těmi věcmi, které odlišují nás od těch ostatních. Takže bojovat proti rasismu, mizogynii, nacionalismu je stejně důležité jako zachraňovat lední medvědy. Přivádí mě to k porozumění, že není zas tak velký rozdíl mezi mnou, květinou nebo židlí. Jsem zkrátka součástí většího celku. Mapy jsou nástrojem k porozumění světu, jehož jsme součástí. Poslední dobou hodně přemýšlím o ekologické krizi. Možná je nevyhnutelná? Možná bychom si měli začít představovat nějaké posthumánní světy? Možná bychom se měli naučit nečinit tak velké rozdíly mezi sebou a tím kolem nás.

Atlas of the Functional City. CIAM 4 and Comparative Urban Analysis

Když už se bavíme o ekologii a ekologické krizi, vy používáte papír k tisku, používáte inkoust, což je nějaká chemická sloučenina, a vyrábíte díky tomu opravdu krásné knížky. Dovoluje vám proces produkce knih přemýšlet ekologicky?

Jasně, produkuju, takže znečišťuju. Velmi dbáme na to, abychom neměli velké přebytky papíru. Takže když navrhujeme formát knihy, snažíme se na arch papíru naskládat co největší množství stránek. Co se týče výroby knih, základním předpokladem je fakt, že knížka vydrží mnohem déle než jen určitý moment, pro který vznikla. Některé knihy, které jsme vytvořili, si uchovají určitou hodnotu i přesto, že jejich obsah zastará, protože budou zprávou o určitém čase, o určité epoše. Jde o kvalitu přesahující místní a časové určení, řekněme datum spotřeby. Čím dál více informací se objevuje o tom, jakou ekologickou stopu má jeden e-mail, co nás ekologicky stojí příloha o pěti megabajtech. Spotify přece také stojí hodně energie. Inkoust a papír je jedna věc, ale co nás neviditelně stojí celá digitální soustava aparátů?

Když jste zahajoval pražskou přednášku, nesla podtitul „Více smyslu a méně umění“. Já bych se chtěl zeptat, jestli je možné se umění úplně zbavit. Vaše knihy mohou být snadno chápány jako umělecká díla nebo aspoň výtvory vysoké řemeslné kvality. Jeden ze současných směrů vizuálního umění se snaží vizualizovat množství dat, kterým denně čelíme. Jakou pozici má vůbec vizualizace informace v našem velmi komplikovaném věku informace?

Já jsem si tenhle citát z Hamleta zvolil proto, že jsem pochopil, že jako designér si dokážu najít dostatek tvůrčího prostoru i uvnitř aplikovaných zakázek a projektů. Dneska čím dál více designérů vytváří vlastní projekty, ve kterých si vymýšlí nebo spekulují. Já ne. Já jsem designér v tradičnějším smyslu. Pracuju jako součást nějaké větší soustavy. Spolupracuju s autory, nakladateli, s tiskaři, což je neumělecká část mé práce. Myslím, že stále dostatečně hodnotná pozice pro designéra je stát někde mezi autorem a čtenářem. K druhé části vaší otázky – žijeme v době inflace obrazu. Každý den čelíme úplné tsunami obrazů. Výhodou je, že lidé se stávají čím dál gramotnější, co se týče obrazu. Vytváříme si poměrně komplexní představu o struktuře obrazu jednoduše proto, že ještě před naší dopolední kávou už jsme viděli několik tisíc obrázků. Já se snažím téhle gramotnosti využít a vytvářím obrazy pro takto poměrně vzdělané příjemce. Nemyslím si, že je důležité vytvářet nějaké nové obrazy. Dost často na něco odkazuju, a zkušení lidé se tak dostanou docela rychle k podstatě předkládaného obsahu. Je třeba pracovat právě s tímto předporozuměním, které lidé už mají. Mám ambici vytvořit takový produkt, který co nejlépe sedí ke svému obsahu. A to je důležitější než moje sebevyjádření. Více smyslu znamená větší hustotu obsahu a méně umění zase méně vyjádření sebe sama.

Grafický designér Joost Grootens měl v galerii VI PER měl přednášku s titulním heslem: „Více významu a méně umění“

V knize, která mapuje historii konfliktu mezi Palestinou a Izraelem, je hodně grafických momentů, které nějak souvisí s obsahem knihy. Pro znázornění izraelské části konfliktu používáte modrou, podle barvy vlajky, pro Palestinu jste zase zvolil hnědou, která symbolizuje půdu nebo zem. Když se překryjí, je z toho černá, barva smrti nebo také války. Je v tom něco ze schopnosti vycítit právě tu nejlepší možnou variantu.

Během procesu výroby knihy se velmi zaměřujeme i na materiální aspekt knihy. Přemýšlíme nad druhem papíru, inkoustu, rozměry papíru, váhou, množstvím bílé, kterou odráží stránka. Někdy jde o velmi intuitivní kroky, které se během času stávají nositeli smyslu daného obsahu. Každé moje rozhodnutí může být zároveň nahrazeno jiným, podobně správným. Designování je něco jako mít velký mixážní pult, na kterém jsou táhla, tlačítka a knoflíky, jejichž konkrétní kombinace nastavení vytváří výsledný produkt. Těch stejně správných výstupů může být velké množství. Přemýšlíme třeba o tom, že tenhle inkoust je velmi působivý speciálně v kombinaci s tímto papírem, protože se nevsakuje příliš hluboko a zůstává pěkně na povrchu. Takže tyhle fyzikální vlastnosti hmoty, které skrze designování kombinujeme, vytváří výsledný produkt. Naštěstí jsme většinou omezeni časem a množstvím peněz.

Co znamená pro grafického designéra Joosta Grootense heslo „více smyslu a méně umění“? Je mapa spíše reprezentací fyzické reality nebo vyjádřením jejího tvůrce? A proč má smysl dál tisknout knihy, když informace se neustále proměňují? Pusťte si celý rozhovor.

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.