Marlene Kryl pro Radio Wave: Každý má nárok na svého Kryla
K nedožitým 70. narozeninám Karla Kryla přináší Radio Wave exkluzivní rozhovor s Marlene Kryl, se kterou Kryl žil od roku 1976 až do své smrti v roce 1994. V Německu se s ní sešel Martin Melichar a hovořili spolu o Krylově paralelním životě, o komunistickém Československu, o morálním kýči a kontroverzních osobnostech, které se ke Krylově osobě začaly hlásit.
Marlene Kryl: Nejprve bych chtěla podotknout, a považuji to za důležité, že na základě mého života s Karlem Krylem jsou mé pohledy a názory na jeho osobu zcela odlišné od těch, které má česká veřejnost. Je to pro mě důležité, protože se v poslední době ve stále větší míře objevují různé názory a pohledy na Karlovu osobu. Mé odpovědi se vztahují na to, co jsem s ním prožila a jakého jsem ho znala.
Přestože žil Karel Kryl víc než dvacet let v exilu v Německu, nikdy se nechtěl vzdát československého občanství. Vysvětlil vám někdy proč?
Domov! Kořeny! Ty přetrvají. Je jedno, kde se ve světě nacházíte. Karel byl se svým domovem naprosto svázán. Žil podle tradic své babičky. Ostatně vždycky říkal, že pravý básník se může vyjadřovat pouze svým mateřským jazykem.
Vy jste Karla poznala až v Německu. Jak jste vnímala tehdejší události v komunistickém Československu? Mluvili jste o tom s Karlem hodně?
Když jsem Karla v roce 1976 poznala, přistěhoval se z mnichovské čtvrti Schwabing a v emigraci žil už sedm let. Komunistický režim trochu polevil, Karel žil tehdy v olympijské vesnici v Mnichově a celkem si zde zvykal. Měl okolo sebe spoustu přátel. Žili v takových zvláštních bungalovech, které zároveň sloužily pro setkání mladých Čechů a Slováků.
Co se dělo v Československu, jej velice zaměstnávalo. V komunistických strukturách přece žila jeho rodina. O ní a o situaci doma mluvil Karel velmi často. Pro mě to bylo málo srozumitelné. Teprve když jsem v roce 1991 poprvé přijela do Prahy, pochopila jsem vše lépe. Když vyrůstáte v západní společnosti, která vás chrání a poskytuje vám materiální zázemí, máte v hlavně úplně jiné myšlenky. Navíc jsme tehdy dost řešili, jak vyjít finančně. Karel dával všechny peníze na vydávání svých desek a knih.
Karel Kryl prý vedl dvojí život. Trvale žil v Německu s vámi, kde měl poklidný život se zázemím. Dojížděl ale často do Československa, kde ho mnozí označovali za rebela a bouřliváka. Jak jste vnímala tuto jeho paralelní existenci?
Někdy si myslím, že žil ještě více životů. Nadále žil náš život posledních let exilu. Na tomto nic nezměnil. Bylo to jeho útočiště, místo, kde měl klid a mohl odpočívat, vyrovnat neklid, který tížil jeho mysl. Absolutním opakem byly jeho cesty po koncertech. Chtěl se událostí účastnit, chtěl měnit, uvádět věci do pohybu.
Často vyprávěl o tom, jak se mění myšlení a jednání lidí. Jak se honí, aby si urvali aspoň malé sousto, a co všechno jsou kvůli tomu schopni udělat. Mnozí, ne všichni. Strašně ho to rozčilovalo. Neměli před sebou žádnou perspektivu. Ale kdo přemýšlí o konci písně, když je hladový? A hladoví po životě, něčem novém a po svobodě jsme byli a jsme přece všichni. Karel často neuměl akceptovat to, co se zde odehrávalo, protože věděl, kam to povede, a tyhle skutečnosti nás dnes dostihly. Tyhle různé životy žil. Jeden život, když přijel domů – jiný, když jel domů.
Jaký pro něj byl návrat po revoluci v roce 1989 do Československa?
Smutný. Vrátil se na pohřeb své matky! A jeho matka pro něj znamenala všechno. Potom ta euforie lidí. Zase doma! Neuvěřitelné! To, co bylo ještě před nedávnem nemožné si představit, se uvolnilo. Najednou se člověk zase cítil zrazen tím, co se zdálo být desítky let nedosažitelné. Tehdejší události se přebíjely. Spoustě lidí z toho šla najednou hlava kolem, což je dostatečně známá věc. Všechno tu najednou bylo, ale bylo to úplně nové. Cítit znovu své publikum a prožívat kontakt s ním na vlastní kůži – to byl pro Karla největší zážitek.
Když Karel Kryl v roce 1994 zemřel, na zádušní mši v Praze nepřišel skoro žádný politik, čím si to vysvětlujete?
Nevím. Karel a politika je velké samostatné téma. Mnoho politických stran používá jeho osobu a tvorbu k tomu, aby udělaly dojem na voliče. Tak to je. Ale plně se s Karlem Krylem identifikovat a stát za ním, to je druhá věc. Karel byl v mnoha tématech velmi důsledný a tvrdý. Když si na něco udělal názor, odhodlaně si za ním stál, i když to pro něj bylo nevýhodné. Kryl je Kryl a Krylem zůstane. Musíte se s ním ztotožnit, nebo ho raději nechat být.
V Česku se pěstuje poměrně nekritický obraz Karla Kryla, nestává se z něj podle vás tak trochu morální kýč?
Ano, v tom s vámi souhlasím, aniž bych ho tím chtěla devalvovat. A na to jsem upozornila na začátku. „Nekritický obraz“ Karla Kryla, jak vy říkáte, neznám. Nikdy jsem jej nezažila.
Proto přece existují různé názory. Mé výpovědi už mohou platit jako nevěrohodné – přesto ale má každý nárok na svého Kryla. A těch mnoho názorů zkrátka netvoří objektivní obraz, protože každý věří, že právě jeho Kryl je ten pravý. Ale možná lidé momentálně také potřebují právě takovou vůdčí hvězdu. Alespoň morálně. Kýč bych nahradila spojením „příznačný pro tuto dobu“.
Co říkáte na to, že se v poslední době ke Krylovi začaly hlásit i různé kontroverzní osobnosti, jako třeba Daniel Landa?
Takový lidé tu byli vždycky. Jenže právě teď chce každý využít příležitosti a názorově se Karlovi přiblížit. A mnozí v tom pak vidí dobrý zdroj příjmů. Navíc je „in“ mít Kryla ve svém portfoliu, v repertoáru. Pravděpodobně nemají nic vlastního a vidí příležitost svézt se na určité vlně. Na druhou stranu ale díky těmto lidem Karlovo dílo stále rezonuje.
Když Karel začínal v 60. letech s hudbou, kdo na něj měl největší vliv? Svěřil se vám?
To bohužel neumím zodpovědět. Znala jsem Karla teprve až od roku 1976. Kdybychom však měli hovořit o vlivu na jeho hudbu, tak by to určitě bylo konkrétní prostředí kolem něj. Žil vždycky tak, že měl blízko k lidem a jejich problémům, a s tím se neustále snažil vypořádat. Nápady k tomu si zapisoval na lístečky, aby s nimi později mohl pracovat.
A měl obecně nějaký vzor? Nějakého člověka, který jej nejvíce ovlivnil?
Tuhle otázku kdyby Karel slyšel! Vzor pro něho nebyl akceptovatelný. Jedinečnost a individualita byly pro Karla vždycky prioritou, měly hodnotu, kterou respektoval. Inspiroval ho například jeho dlouholetý průvodce, opat Jan Anastáz Opasek a jemu podobní. Před nimi mohl stát rovně a nemusel se hrbit.
Co poslouchal doma za desky?
Měl rád heavy metal. A když jsem byla naštvaná, pouštěl z rádia Včelku Máju. Karel byl velký fanoušek Roberty Flack, Dionne Warwick, Diany Ross. Poslouchal také Carminu Buranu od Carla Orffa, dechovky na mnichovských pivních zahrádkách nebo jazz ve švábských hospůdkách.
Když Kryl tvořil hudbu, texty, básně, dával vám je číst? Zajímal ho váš názor?
Většina jeho textů a práce vznikla na cestách, venku nebo během procházek. V jeho archivu je mnoho bločků a popsaných papírů. Práce u psacího stolu nebyla úplně jeho styl. A častokrát jsem byla u toho. Samozřejmě pak přišla řeč také na jeho poznámky. A většinou z nich vyplynula diskuse o jeho momentální práci. Takový slovní ping-pong, zdokumentovaný také v archivu. Tyto situace se potom odrážely v jeho práci – moje názory a názory lidí, kteří ho obklopovali, se kterými se potkával. Četla jsem jeho německé texty, překlady a všechny jeho poznámky s významy jednotlivých slov.
Na sklonku kariéry zkoušel hrát s rockovou kapelou, jak na tuto dobu vzpomínal?
Karel byl vždycky otevřený novým věcem. Jeho publikum pro něj bylo velmi, velmi důležité. Aby si ho získal, zkoušel neustále nové věci. Což bylo jeho největší úsilí, neustále lidem něco ukazovat, aby mohli přemýšlet v různých intencích.
Lidé obecně málo vědí, že Kryl měl i sarkastické – veselé písně. Jaký měl vztah k těmto humorným deskám?
Kryl, typický Kryl! Tak ho znám já. A už jsme opět u těch rozdílných pohledů a názorů na Karlovu osobu. Veselý, sršící radostí a vtípky. Takový byl jeden z jeho dvou životů! Jeho archiv je velkým nalezištěm nahrávek s vtipnými, sarkastickými a rozjařenými písněmi a texty, které si sám psal, s interpretacemi lidových písní a tak dál – ale to všechno moc nesedí k tomu „nekritickému obrazu“ Karla Kryla. A nikoho to nezajímá, což je skutečně veliká škoda. Možná by lidé tuhle stránku jeho života také měli poznat, aby se s ním zase jednou od srdce zasmáli a otevřeli a objevili spolu s ním úplně novou stránku Karla Kryla.
Měl Karel své publikum i v Německu?
Pouze posluchače ze své vlasti. Mnohokrát zkoušel své texty přeložit do němčiny, ale nikdy nebyl s výsledkem spokojený, protože pravý básník se přeci umí vyjádřit pouze ve své mateřštině... A po nějaké době už to přestal zkoušet.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
