Milosrdná záplava rockové Vltavy

6. prosinec 2011

Když před dekádou ohlásila kapela Vltava ukončení své činnosti, učinila tak na vrcholu popularity a tvůrčího vzepětí. Po dekádě se pětice vrací nazpátek s albem Komedianti se vracejí domů a také výraznou posilou v sestavě, kytaristou Peterem Binderem.

Patří sentiment do populární hudby? Podle mnohých je to nejkratší cesta do důchodcovských papučí. Na čem jiném totiž přežívají normalizační populární zpěváci v dnešní době? Robert Nebřenský a jeho vzkříšená kapela Vltava nám ale znovu dokazují, že bloumat ve sladkých představách o starých dobrých časech nemusí automaticky znamenat brouzdání po kolena v hudební močůvce a tvářit se, že nic lepšího neexistuje.

Důvodů, proč Vltava z nebezpečného koketování vychází vítězně, je několik. Za prvé, její ohlížení nazpět nemá nic společného s odporným normalizačním popem 80. let. V hudbě pětice i na nové desce Komedianti se vracejí domů najdeme přehršel odkazů, ty ale směřují do semaforské swingové éry, k progresivní jazzrockové vlně let 70., na novince se muzikanti představí dokonce i v decentním latino nebo balkánském převleku.

Co z toho, řeknete si. Takhle umí fúzovat desítky kapel jen v České republice a nikdo se nad tím nepozastaví. Vltava má ale ještě další přednosti, které, troufám si nesměle tvrdit, v Česku nikdo nepředvedl. Obě jsou spojeny s osobou zpěváka, kytaristy a hlavně skladatele Roberta Nebřenského. Už jeho vokální, lehce naivní výraz ho vylučuje z tradiční rockové pozice nadřazeného nadsamce. Před sebou máme básníka, snílka s bohatou fantazií, který je ale ve svých příbězích, i přes kličkování mezi svojskými přirovnáními, až překvapivě osobní. Vedle brilantního textaře se ale ve frontmanovi skrývá také osobitý skladatel, jehož rozvláčné melodické vedení skladeb se na novince s pochopením setkalo s plastickým rukopisem nováčka v sestavě, kytaristy Petera Bindera.

02469800.jpeg

Na začátku kariéry byla Vltava především hrou, plutím na obláčku, ze kterého na posluchače tu vyskočil Kapitán Pejsek, jindy zase Prasátko, Hmyz, Myška nebo Micána. Teprve s albem Marx, Engles, Beatles a s rockovým přibroušením se do písniček dostaly osobní postřehy, reflexe, která nebyla pouze hraním si se slovíčky, ale často nabrala až hořkou pachuť nezdaru a osobního selhání. V podobném duchu se nese i letošní návratová deska Komedianti se vracejí domů, která je neoficiální oslavou čtvrtstoletí fungování kapely.

Co z nahrávky vypluje na první pozornější poslech, je nadhled. I když se v textech tu a tam vyskytne negativní podtón, už nemá tak ostré, zraňující hroty. Celá deska je spíše prodchnuta nenápadnými fórky, kde Ztracená šála si hraje s „jezerkovským“ klišé šalalala vokálů, na které volně navazují lesy umělých smyčců svázané dohromady stylovým moogovským sólem. Já už dělat nebudu v temperamentním balkánském duchu je příliš inteligentním mrknutím oka, než aby ho zneužila Dělnická strana sociální spravedlnosti, a takto bychom mohli probrat všechny položky třináctiskladbové novinky.

02154967.jpeg

Na závěr poslední poznámka k desce, která je tichou, nečekanou muzikantskou radostí s vynikajícím, plastickým zvukem. Albem Komedianti se vracejí domů asi nejčastěji zazní slovo „láska“, přesto novinka, která je celá postavená na pohrávání si s klišé všeho druhu, nesklouzne ani jednou k jeho jednoduchému zneužití. A to je jeho nejsilnější stránka.

autor: Pavel Zelinka
Spustit audio

    Nejposlouchanější

    Mohlo by vás zajímat

    E-shop Českého rozhlasu