Mladý papež přináší inspirativní krizi víry v seriál

15. únor 2017
03802251_0.png

Po období diváckého úspěchu a pozvolného tvůrčího úpadku se italský režisér Paolo Sorrentino vrací k tomu, co z něj udělalo jednu z jasně zářících komet artového filmu nového tisíciletí.

Diskuse o vztahu mezi kreativním přínosem filmů a seriálů hned tak neutichnou, ale pokud bychom případovou studii opřeli o aktuální počin Paola Sorrentina Mladý papež, byla by dominance televize jasná. Ano, v posledních letech se díky Velké nádheře a Mládí vyhoupl italský virtuos symetrických kompozic a nevšedních nálad mezi miláčky publika. Dělo se tak ale především díky ředění a populistickým zjednodušením jedinečných tvůrčích momentů.

Mladý papež, který pro Sorrentina typicky pojednává o osamělosti, luxusní izolaci, touze být milován a uznáván, působí i v kontextu quality TV jako ojedinělý úkaz. Se seriálovým formátem nakládá volně. Připomíná spíše pozvolna plynoucí film rozdělený na segmenty. Titulková sekvence, důležitý trademark televizního díla, se v průběhu první série nepředvídatelně mění. Občas chybí úplně, občas ji obstará pouze font. Většinou sledujeme sebevědomou chůzi nově zvoleného papeže Lennyho Belarda galerií církevních dějin za zvuku remixu Hendrixovy (All Along the) Watchtower. I tu ale v pátém díle nahradí radikálně jinak vyznívající smyčcové kvarteto č. 4 Pēterise Vaskse. Podobně jako v životě a činech nového papeže není nic pevně daného, ukotveného a předvídatelného, i celý seriál je úmyslně unikavý a nestálý.

Víra bez příčiny, láska bez podmínek

Co ale vystihuje poetiku Paola Sorrentina lépe než právě snaha dotýkat se pomíjivých okamžiků, v nichž je na dosah ruky něco skutečně zásadního, co se nedá opsat jinak než velkými (a prázdnými) slovy? Do Italova tvůrčího hájemství zapadá i Vatikán jako místo izolované od běžného světa, místo obestřené tajemstvím i aurou výlučnosti. Anebo, jak to bryskně pojmenuje jedna z postav seriálu, papežova duchovní průvodkyně sestra Mary: „Městský stát ztracených duší, které nikdy nežily.“

03802253.png

Zatímco se však sanatorium pro bohaté stalo v Sorrentinově Mládí mrtvolným teráriem plným velkohubých frází, zahrady, vznešené sály a svatyně Vatikánu slouží jako vypovídající kulisy brilantně orchestrovaných dialogů, bludiště, kterým se kamera Sorrentinova dvorního spolupracovníka Lucy Bigazziho pohybuje se vznešenou pomalostí. Záměrně ospalou, polosnovou náladu zesiluje i jeden z hlavních hudebních motivů seriálu, náladotvorná zvuková tapeta amerických post-rockerů Labradford.

Hudební dramaturgie je sorrentinovsky rozkročená mezi žánry a náladami. A ohromujícím způsobem nápaditá. Způsob, jakým režisér do děje významově zapojí Flumeův euforický singl Never Be Like You, něžnou baladu Halo Lotte Kestner či ochraptělý šlágr Senza un Perché od Nady, dokazuje, že v používání hudby Sorrentino jen těžko hledá konkurenci. A nic na tom nemění ani fakt, že místy jsou jeho volby vlastně velmi prvoplánové.

Příliš staré dítě

Mladý papež se dovedně vzpírá kategorizacím. Je to mocenské drama, které demaskuje zákulisní mechanismy církve v podobném duchu, v jakém Sorrentino dekonstruoval politické partie v Božském (odtud přiléhavé označení Game of Cardinals). Je to psychologické drama o zakomplexovaném sirotkovi, který se náhle ocitne v pozici otce, jenž se zodpovídá jen samotnému Bohu – a na starost má milionové davy věřících.

03802252.png

Je to disputace o lásce, toleranci, víře a jejím vlivu na současný svět, který postupně přestává věřit v jakákoli mystéria, i vizuálně strhující metafora probouzející se spirituality, pompy, přetvářky, obav ze smrtelnosti a marnosti všeho počínání. Jude Law našel jako Mladý papež svou nejpřirozenější a nejcharismatičtější hereckou polohu mezi plakátovou pohledností, arogancí, zranitelností a jedovatou sarkastickou jiskrou.

Lenny Belardo není jen člověk, kterého do privilegované pozice vynesou zákulisní machinace. Ztělesňuje kontradikce, které jsou u kořenů každé víry a každé lásky. Mladý papež se skoro celý točí kolem křehké masky rockové hvězdy, za níž se skrývá odmítnuté dítě, vystrašené tím, že znovu zůstane samo. Sorrentino ironicky převrací úvodní snovou scénu, v níž se Lenny první encyklikou projevuje jako šokující liberál, do pochmurné vize, v níž se mladý papež stává hlasem tmářství a dogmatismu, nevraživosti k věřícím, jakou církev nezažila 400 let.

Namísto budování temné emoce však seriál ohledává jemné nitky motivací, které z Lennyho dělají tak složitý a komplexní případ, živoucí popření toho, že mládí rovná se automaticky toleranci a otevřenost. „Sirotci nejsou nikdy mladí,“ utrousí Lenny během jednoho z početných terapeutických rozhovorů. V italské kinematografii však rozhodně sirotkem není. Vatikánskou psychoanalýzu provedl v roce 2011 Sorrentinův krajan a jedna ze stěžejních osobností „nové“ italské kinematografie Nanni Moretti v černé komedii Habemus Papam. Seriál je ale vrstevnatější, osobnější a osobitější verze ohledávání toho, co zmítá zástupci Boha na zemi.

03781120_0.png

Ztracení, nalezení

Mladý papež se obsedantně zabývá různými podobami lásky – od mateřské, která stojí u zrodu konfliktní Lennyho osobnosti, přes lásku tělesnou až k té duchovní. Paradoxně se seriálu toto tázání daří přesvědčivěji rozehrát u vedlejších figur; citlivého, nejistého a dojemně plachého kardinála Gutierréze (Javier Cámara), milovníka zákulisních machinací a týmu SSC Neapol, státního tajemníka Voiella (Silvio Orlando) i u Lennyho ochránkyně, sestry Mary (Diane Keaton). Zacyklená krize identity i Sorrentinova nestřídmá záliba v odbočkách a opulentních obrazech způsobí, že zhruba v polovině první série ustrne hlavní postava v bezvětří a začne spíše než podnětné otázky generovat pochyby. Nepůjde o další Sorrentinovo bombastické podobenství, které bude unikat k prázdné symbolice?

Hodnocení: 85 %

Mladý papež (The Young Pope)
Paolo Sorrentino, HBO, 2016, 10 x 55 min.

Na tvrdou krizi víry odpovídá autor dvojicí dílů, které překvapivě mění dějiště a vytváří dokonale fungující uzavřené světy. Papežova cesta do Afriky za pokryteckou dědičkou matky Terezy a Gutierrézova detektivní mise v New Yorku vynikají subtilní prací s výstředními symboly, angažovanými momenty, tragikomickým tónem i zjitřenými pointami. Lenny konečně nachází hlas a způsob, jak překonat propast mezi papežským stolcem a obyčejnými lidmi, kteří mu připomínají hloubku vlastní samoty. Závěrečný desátý díl znovu nastoluje otázku, do jaké míry by Mladému papežovi prospěla přísnější Sorrentinova autocenzura. Finále je jen matnou ozvěnou vrcholných momentů celé série. Čím velkolepější měřítko poslední scény, tím neodbytnější je pocit, že všechno podstatné už zaznělo.

První etapa pontifikátu Mladého papeže budí celou řadu protichůdných pocitů, nejistot i nesouhlasu. Seriál se rozpadá na momenty, které rychle upadnou v zapomnění, ale především na momenty, které nemůžete vyhnat z hlavy. Vracíte se k nim a postupně přistupujete na hru, že všechna nedokonalost a rozkolísanost patří k Lennyho mlhavé představě duchovní revoluce. Ta není ničím jiným než přijetím sebe samotného a poznáním, že k víře a lásce patří obavy a okamžiky nejistoty, nestálosti, zbabělosti a slabosti. O to pevnější obě nakonec jsou. Ztrácet znamená nalézat. V případě Mladého papeže to platí dvojnásob. Ze silných pochyb se nakonec rodí jeden z nejlepších seriálů roku 2016.

Další články autora