„Moje máma si dodnes myslí, že píšu scénáře,“ říká scénograf Petr Vítek
Petr Vítek se ke scénografii dostal oklikou, protože původně studoval matematiku a informatiku a měl se stát učitelem. Na DAMU prý chtěl vždycky, ale nevěřil si, a proto se místo toho přihlásil na jinou vysokou školu. Poté, co zjistil, že ho práce učitele nenaplňuje, přece jen se odhodlal a přihlásil se na DAMU, ale na režii a dramaturgii. Bylo ale jasné, že scénografie je mu nejblíž, a nakonec u ní i přes všechny okliky přece jen skončil.
V porovnání s jinými divadelními profesemi je pozice scénografa méně známá a řada lidí si pořádně neumí představit, co je vlastně její podstatou. „Moje máma si to třeba dodnes plete a myslí si, že dělám scénáře,“ říká Petr.
Náplň práce scénografa by se hodně stručně dala popsat jako vytváření vizuální tváře a výtvarné složky představení. Scénograf úzce spolupracuje s režisérem a případně dramaturgem. I když při takové práci občas člověk musí omezit své ego a naslouchat druhým, Petra právě tahle interakce a skutečnost, že se jedná o společné dílo, baví.
„Dobrá scénografie je ta, která slouží představení,“ říká Petr. „Pokud to scénograf nerespektuje, pak by měl vytvářet spíš umělecké instalace a směřovat svou tvorbu do galerie, a ne na divadelní jeviště.“
V současné době začíná Petr Vítek spolupracovat na přípravě představení pro Divadlo Na zábradlí, které by mělo mít premiéru v prosinci. Jeho práci mohou diváci vidět například na scéně Jihočeského divadla v představení Mikádo. I když děj je zasazen do Japonska, Petr vychází z funkcionalismu, odkazy na japonskou kulturu ale samozřejmě na jevišti chybět nebudou.
Poslechněte si celý rozhovor!
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
