Moment, kdy se rodiče dozvídají závažnou diagnózu dítěte, si pamatují z pěti procent
„I v těch nejtěžších chvílích se dá něco vylepšit a to je moje role. I když život dítěte končí, dá se pro rodinu vždycky ještě něco udělat,“ říká Lenka Kohoutková z Centra provázení, které funguje v rámci dětské kliniky ve Fakultní nemocnici Hradec Králové.
Za rodinou, která čelí závažnému zranění, těžkému postižení nebo smrtelné diagnóze svého dítěte, zve Lenku a její kolegyně zpravidla lékař. „Někdy se teprve čeká na diagnózu, někdy jsme přítomny během toho, co ji lékař sděluje. To je strašně těžký moment. S rodinou zůstáváme zpravidla ještě hodiny potom, co lékař odejde. Jsme tu pro všechny jejich dojmy a otázky. Pomáháme jim to ustát a zpracovat,“ říká Lenka Kohoutková.
„Z prvního sdělování závažné diagnózy poberou rodiče jen do pěti procent informací. Často si pamatují věci, které nesouvisejí se zdravotním stavem – že přistával vrtulník, kdo měl jakou barvu ponožek,“ popisuje Lenka svou práci. „Často padne otázka Jak to máme zvládnout? Jak to mám dítěti říct?“
Se „svými“ rodinami se Lenka zpočátku vídá i dvakrát denně. Podporuje rodiče extrémně nedonošených dětí, dětí s vývojovými vadami, po vážných úrazech i s nádorovými onemocněními. „Osvědčuje se mi řešit, jak zvládnout první hodinu, první den, jak tenhle obří nápor ustát. Až pak se dívat do budoucna. Vůbec v té nemocnici vydržet, dlouhodobá hospitalizace je totiž o strašném stereotypu a frustraci,“ dodává.
„Už jsem kvůli sobě šla malému pacientovi na pohřeb. Potřebovala jsem náš příběh ukončit nějakým rituálem.“ Poslechněte si Houpačky o centru provázení.
