Morrissey: Návrat prefabrikovaného rebela

Anglický fotbalista Joey Barton, který v minulosti hrával třeba za Manchester City nebo Newcastle United, má pověst rebela. Na hřišti je minimálně stejně výbušný jako na svém Twitteru, kde pravidelně komentuje celospolečenské události nebo se alespoň hádá s fanoušky. Joey Barton je zlý muž anglického fotbalu a seznamy jeho prohřešků patří k nejpikantnějšímu čtení v ostrovním bulváru. Napadl teenagera před restaurací McDonald’s, protihráči nadával do homosexuálů, má za sebou řadu útočných faulů, které jen náhodou obětem předčasně neukončily kariéru. Není to nic zase tak neobvyklého – neobvyklé je, že Barton rád cituje německého filozofa Friedricha Nietzscheho a nechává se ostentativně fotit v galeriích současného umění. Co je ale vůbec nejdůležitější – jeho oblíbený zpěvák je Morrissey.

Není samozřejmě možné vinit hudebníka za to, kdo je jeho fanouškem. Spojení Barton–Morrissey ale v tomto případě odkrývá víc, než by člověk na první pohled řekl. Barton totiž Morrisseyho obdivuje ze zjevného důvodu – ve svém chování jsou si velmi podobní. Archetyp romantického rváče je na první pohled přitažlivý, obzvláště když je vyšperkovaný estetikou tradicionalistické Anglie. Tyto prvky udělaly z Morrisseyho kultovní postavu, která pro generaci dnešních třicátníků a čtyřicátníků reprezentuje to nejlepší z nezávislé hudby. O Morrisseyho talentu není zvykem pochybovat.

Morrissey|foto: oficiální Facebook Morrisseyho

Morrissey totiž onomu pochybování velmi obratně zamezil letitým trikem – říká lidem jenom to, co chtějí slyšet. Obecně mluví o tom, že se svět mění k horšímu, udržuje povědomí o životě jako o utrpení, ze kterého člověka sem a tam vytrhne jenom dobře napsaná písnička. Už v roce 1986, ještě coby frontman kapely The Smiths, napsal píseň Panic, jejíž refrén mluví jasně: „Spalte disko, pověste DJe, jejich hudba mi neříká vůbec nic o mém životě.“

Je v tom všechno. Latentní rasismus, zpátečnictví, které se neomezuje na hudbu, sebelítost, kterou Morrissey maskuje za příběhy o lásce. Naprostá doslovnost. V písni Angel, Angel, Down We Go Together, která vyšla na jeho první sólové nahrávce Viva Hate v roce 1988, opět shrnuje svůj postoj jednoduchým veršem: „Někteří lidé nemají svou čest, nechápou, jak naléhavý život je.“

Morrissey|foto: oficiální Facebook Morrisseyho

Morrisseyho naléhavost je velmi teatrální, romantická snad až ve francouzském smyslu slova. Není asi náhoda, že sám zpěvák s oblibou nosí tričko s nápisem Je Suis Morrissey. Znamená to hned několik věcí – já jsem Morrissey, já jsem umělec a ono umění je pro mě otázkou života a smrti. Morrisseyho život se velmi organicky prolíná s jeho tvorbou a je prakticky jedno, jestli svůj názor prezentuje v písňovém textu nebo v rozhovoru. Výstup je vždy stejný: svět podle Morrisseyho je černobílý a to je hlavní důvod jeho neklesající popularity.

Zpěvákova řešení jsou vždy jednoduchá. Taneční hudba je vytvářená pitomci pro pitomce. Přímočará kytarová hudba je dobrá, protože jsme na ni zvyklí. Imigranti jsou špatní, protože mění zaběhnutá pravidla naší společnosti. Není snad jiné popové hvězdy, která by byla natolik konzervativní.

Morrissey v současnosti uvažuje o ukončení kariéry kvůli zdravotním problémům, i kdyby ale nakonec byl nucený to udělat, fanoušky by určitě neztratil. Těch bude mít pořád dost – lidé totiž podvědomě touží obklopovat se jenom těmi lidmi, se kterými ve všem souhlasí. Člověk už ze své podstaty nechce měnit názory a ve většině případů ani nechce poslouchat názory někoho jiného. Morrissey přesně tohle fanouškům nabízí – ve formě hudby, na kterou jsou desítky let zvyklí, textů, které opakují staré pubertální pravdy a prefabrikovaného rebelství, které nedosahuje dál než za první stránku bulvárních deníků.