Můj pes Killer štěká, ale nekouše

Do užší špičky evropské sociální kinematografie se jí nakonec podařilo prorazit až s druhým filmem, pokud tedy úspěch měříme festivalovými cenami. Můj pes Killer se o poznání šikovněji než Lištičky hlásí k filmovému verismu, který proslavily především filmy Jean-Pierra a Luca Dardennových.

Pozornost detailně zaměřená na jedinou málomluvnou postavu outsidera, syrový výsek reality, který nemá klasickou vypravěčskou strukturu, ale zkoumá vztah protagonisty a jeho okolí, naznačuje, ale nedoříkává, nutí diváka pátrat v náznaku a rekonstruovat svůj vztah k dění de facto od nuly, prožívat skličující životní realitu v nepříjemné blízkosti k jejím aktérům – ve všech těchto ohledech se Můj pes Killer hlásí k formě sociálnímu realismu, kterou v nedávné době dovedl k dokonalosti Bence Fliegauf svým opusem magnum Je to jen vítr.

Co se z povrchního pohledu zdá být sledem nekončících sledovacích záběrů je ve své vrcholné podobně nesmírně promyšlenou skládankou, z níž vyvstává existenční tíže i nenápadná katarze. Kinematografie se pak dotýká reality v její neutříděnosti a zlomkovitosti. Stačí však jen málo a film se změní v letargický festival skelných pohledů a samoúčelných situací, z nichž namísto autenticity prosvítá křečovitá ambice. Můj pes Killer má bohužel mnohem blíže ke strojenosti než k organičnosti.

V dílčích momentech je znát, že Fornayová tvůrčí metodu detailů, polodetailů a zdlouhavých sledovacích záběrů používá mnohem zručněji než v debutu. Jistý magnetismus do záběrů vnáší až mimozemsky nepřítomná tvář protagonisty i skličující prostředí okolí Skalice, v němž hrdina prožívá letargický osamělý život. Podobně jako ve filmech bratří Dardennů (Rosetta, Dítě, Kluk na kole) je Marek postavou, která se neklidně přesouvá a svádí nenápadný, leč urputný souboj s prostředím, které ho definuje a přitom odmítá přijmout.

z filmu Můj pes Killer|foto: oficiální Facebook filmu Můj pes Killer

Režisérce se jakoby mimoděk občas daří zachytit sugestivní genius loci i odposlechnout věrohodně znějící dialog, bohužel jde stále velmi snadno odlišit, kdy neherci začnou odříkávat předem stanovený text scénáře. Prkennost dialogů je rušivá, podobně jako snaha o aranžování scén a násilné vypointování situací výrazným gestem (moment, kdy se na hrdinu obrátí „chorus čekajících pasažérů“ na nádraží, když se zdánlivě zastane romské rodiny, stařena, která se roztančí pod portrétem Jozefa Tisa).

Naproti těmto situacím zase stojí natahované a nic neříkající momenty, kdy kamera hledí na hrdinu, hrdina hledí do prázdna a divák neví, na co má vlastně hledět. Marek je postava z podstaty pasivní až apatická a jeho rozhodující gesto, které tvoří dramatický vrchol filmu, vyznívá uměle – nic neříkající a chabě motivované, spíš okatý tvůrčí záměr než něco, co ústrojně vyplývá ze situace.

Můj pes Killer chce být filmem o rasismu, k tématu však nedokáže říci cokoli relevantního, byť se opírá o drastický zvrat. Na rozdíl od zmíněného filmu Bence Fliegaufa neumožňuje ani mučivé zakoušení sociální mizérie a stupňující se bezvýchodnosti, protože zdaleka není tak citlivě zkomponovaný a neokázale empatický k prostředí vyčleněných.

z filmu Můj pes Killer|foto: oficiální Facebook filmu Můj pes Killer

Vše začíná a končí u toho, že Fornayové svět a postavy nedávají samy o sobě valný smysl. Její pozorovatelství má své jasně dané limity. Místy z něj vyzařuje bezradnost, místy zase zbytečná návodnost. To podstatné ale v podobně laděném snímku leží kdesi uprostřed. A bohužel přesně tohle pásmo tu zeje prázdnotou.

Za tvářemi, gesty a naučenými replikami chybí bezprostřednost, prožitek, niternost. Něco, co jen průměrně nepoštěkává, zato v pravou chvíli nekompromisně kousne.

Hodnocení: 55%

Můj pes Killer (Môj pes Killer)
Mira Fornay, Slovensko / Česko, 2013, 87 minut.