Muriel Barberyová - S elegancí ježka

Román S elegancí ježka by se klidně s trochou nadsázky mohl jmenovat S elegancí chytrého ošklivého káčátka nebo Tři oříšky pro filozofku. Jde totiž patrně o úplně nejfilozofičtější román z červené knihovny, jaký kdy vůbec vznikl. Princezna - tedy postarší domovnice - nepředstírá ošklivost nebo vnější chudobu, ale prostoduchost. Předstírá ji s nemotornou elegancí již zmíněného zvířete s ostny.

Muriel Barberyová - S elegancí ježka|foto: Nakladatelství Host

Druhá kniha Muriel Barberyová je směsí prózy a úvah. Ty se týkají především pojetí, pochopení a vnímaní krásy. Takový náhled na život vidíme očima dvou hlavních hrdinek a vypravěček. Čtyřiapadesátiletá Renée je tedy domovnice, která má velkou zálibu v umění, hudbě a filozofii. Je samoukem, který svůj zájem a své znalosti bedlivě střeží před očima svého okolí. Stejná je i dvanáctiletá pubescentka Paloma, dítě diplomata, které si usmyslelo, že z nihilistických důvodů spáchá v den svých třináctých narozenin sebevraždu. Obě žijí v luxusním domě v Paříži a kromě stejných zájmů mají i stejně nemilosrdné odsouzení pro obyvatele domu a svůj okolní svět.

Autorka, která je učitelkou filozofie a momentálně žije v Japonsku, má samozřejmě velké vědomostní zázemí, a tak se velmi jemně a lehce dotýká některých základních filozofických otázek. Nastíní pár směrů a jejich výklad opepří velmi emotivními komentáři svých dvou vypravěček. Je ke čtenáři dokonce tak laskavá, že vysvětlí snad každé cizí slovo, které použije. Do románu zamíchá japonskou estetiku, trochu filmografie a umělecké realizace vyvážené krásy. Navazuje na francouzskou esejistiku a jemně, zato velmi romanticky se dotkne ruské literatury.

Při četbě vám může vyvanout na mysli, jestli autorka už trochu nepřehání s estetickým popisem záchodu. Ale pozor, názory patří domovnici - samoukovi a dvanáctiletému puberťákovi, byť nadprůměrně vzdělaným. Některé postoje, jakým je například celkové odsouzení psychologie, mohou působit radikálně a jednostranně, ale nejspíš se vyplatí dočíst až do konce a počkat si na finální zvrat.

Kromě poletování po světě umění a filozofie si čtenář může vychutnat i estetickou proměnu ošklivky na vcelku dobře vypadající dámu středních let a také nástup klasické postavy červeného románu - tajemného cizince - v podobě nesmírně vzdělaného japonského obchodníka v důchodu. Při sbližování postaršího páru se mezi úvahami nad zbytečností středověké filozofie v dnešním světě už vážně můžete chechtat nebo se naopak cítit dojatě.

Román, jehož předností je lehkost a čtivost, má několik jemných rovin, které jsou do sebe dobře zaintegrovány. V první části knihy se dozvíte více o umění a filozofii, v druhé přijde na řadu více červené knihovny a sentimentu. Tyto dvě složky vytvářejí zajímavé, a dokonce poměrně nenáročné počtení o filozoficko-estetických krásách tohoto světa.