Můžeme mít rádi ostatní, když nemáme rádi sami sebe? Pochroumanou lásku od rodičů lze napravit

„Lásku k sobě nás často nikdo neučil. V běžné výchově se prosazuje, že nemáme příliš myslet sami na sebe. Nemáme se upřednostňovat, chlubit se. Tím pádem se ale učíme od sebe distancovat.“ Je důležité najít si vztah k sobě samému i proto, že jsme první i poslední člověk, kterého v životě potkáme. Také když jsme sami, máme jenom sebe. Pro mnohé je to k nevydržení. Měli bychom přijmout, co je na nás dobré, i to, co není. Nemusíme se přímo chválit nebo být šťastni za všechny naše stránky. Ale respektujme i věci, které se nám nelíbí, a berme je jako svou součást.

„Sebelásku nemusíme cítit pořád. Procházíme v životě různými situacemi, které jsou výzvami. Narážíme na vnitřní vzorce, zákazy, příkazy. Stane se prostě, že se někdy nemáme rádi.“ Pro lidi, kteří se mají rádi, není složité dokázat se postavit sami za sebe, projevit se a říct svůj názor. Nebát se udělat chybu, protože chyba není žádná katastrofa a nevypovídá o naší hodnotě. Že chybujeme, neznamená, že jsme špatní lidé. Pokud to máme se vztahem k sobě komplikované, pak se takové myšlenky mohou objevit.

„Ty ještě nemáš dítě? Co to máš na sobě?“ Co v nás vyvolává stud a jak se k němu postavit?

• Upravit
• Smazat

„Stud je bolestivá emoce, všichni ji známe od dětství. Stojíme před tabulí a nevíme, co máme paní učitelce říci. Všichni na nás koukají a modlí se, aby se to nestalo jim,“ popisuje v magazínu Balanc Iveta Clarke, která se věnuje týmovému a vztahovému koučingu. Stud souvisí s přijetím sebe sama a s přijetím od ostatních. Liší se od viny, ponížení nebo trapasu, jde přímo do naší podstaty. Jak se nestydět, a přitom si zachovat zdravou sebekritiku?

„Pokud se rádi nemáme, jsme sebekritičtí a odmítáme se na různých rovinách. U žen je to třeba odmítání svého vzhledu, těla.“ Nejen ženy prožívají strach z reakcí okolí, závislost na pochvale a touhu po tom, aby nás ostatní (ideálně všichni) měli rádi. Zažíváme pak strach žít naplno, autenticky. Protože, co tomu řeknou ostatní?

„Domnívám se, že se s dobrým vztahem k sobě rodíme. Spíše během života sebelásku ztrácíme. Když procházíme kritickou výchovou, ve které je zpochybňována naše hodnota.“ Každý rodič byl také dítětem. Může si nést vlastní zranění od svých rodičů i špatný vztah k sobě z minulosti. Pokud chceme u vlastních dětí sebelásku posílit, neměli bychom se bát nebýt nedokonalými rodiči. Není potřeba s dětmi ve všem souhlasit a vše jim dovolit. Kárat je můžeme za chyby, ale nesmíme nenapadat jejich hodnotu. Je rozdíl říci „ty jsi úplný blbec“ a „co jsi provedl, se mi nelíbí“.