Na dno vášně (k filmu)
O novém snímku Pedra Almodóvara, španělského uchvatitele mainstreamového publika i miláčka jindy nemilosrdné kritiky, se mluví jako o jeho nejdelším a finančně nejnáročnějším snímku. V souvislosti s filmem Rozervaná objetí jsou ale na místě jiné, možná trochu překvapivější superlativy.
Tvůrce, který se v posledních patnácti letech čím dál víc propadal do rozměklého sentimentu a stereotypní melodramatické nudy, natočil své dosud nejkomplikovanější dílo, na němž lze místo režijní machy obdivovat míru vložené invence i sebereflexe. Všechny trefné poznámky kritičtěji uvažujících jedinců, u kterých si Almodóvar postupem doby vysloužil pověst extrémně přeceňovaného autora, tu berou za své. Vedle režisérových trademarků, mezi něž patří sofistikovaná hra se žánry, zde především s estetikou a postupy klasických melodramat, komedií a filmů noir či střídání a prolínání časových vrstev, nabízejí Objetí především potěšení pro skutečné cinefily.
Almodóvarova novinka je možná ještě víc než filmem o lásce a vášni, filmem o lásce a vášni ke kinematografii. Navzdory nijak závratnému tempu konstruuje tvůrce svůj žánrový a narativní pletenec s lehkostí mistra, který se zvolna ohlíží nejen za podstatnými tituly minulosti, ale i za svým vlastním kinematografickým odkazem. Příběh - spletitý labyrint milostných i tvůrčích posedlostí a úzkostí, umocněný bezpočtem kinematografických odkazů a motivem filmu ve filmu, drží pohromadě jen díky autorově scenáristické pečlivosti a znamenitým výkonům jeho hereckého kolektivu, v čele s výrazově dokonale elastickou Penélope Cruz.
Opojnost vizuální stránky vyplývá, jak z rafinovaného využití druhých plánů, bohatého designu a barev v interiérech, tak i z náhlých přechodů do vulkanické krajiny Lanzarote či labužnického využití detailů na ústřední hrdinku, jejíž trojitá identita je hnací silou celé story.
Přestože tu drama nikdy nevypukne naplno, nelze mluvit o nějaké emotivní podchlazenosti, neboť Rozervaná objetí, abychom závěrem zmínili ten klíčový ze superlativů, jsou Almodóvarovým nejvnitřnějším filmem. Je to dílo autora, jež dokázal odložit mnohé ze svých stereotypů, aniž by přestal být od první minuty poznatelný, a který přehnaný patos či únavnou manýru nahrazuje nápaditou strukturou a vřelostí, která nelepí.
Navzdory všem osobním démonům, které tu Almodóvar s grácií vymýtá, navzdory tragičnosti osudů hrdinů Rozervaných objetí, jde o snímek velmi vtipný a v jistém ohledu možná až "slepě" optimistický. Bez podbízivosti nám totiž sugeruje myšlenku, že ačkoli je život především sérií větších či menších katastrof, pořád ještě tu jsou věci, které nám jeho fatalitu pomáhají překonat a ještě jsou schopny mu dát tak dlouho postrádaný smysl. Pořád ještě je tu film.
Hodnocení: 90%
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
