Na pláží indické bistro a koupání i v lednu. Východoevropan na Erasmu v Dánsku

Když píšu tenhle díl, zbývá mi v Kodani už jen 29 dní. Když jsem z ní odlétal na Vánoce, nic zvláštního jsem při pohledu na vzdalující se ranvej necítil. Jak mi Kodaň bude chybět, jsem si uvědomil až při návratu minulý týden. Jako hádám každý na Erasmu v podobně drahé zemi jsem bojoval s pocitem, že jsem svůj pobyt dostatečně nevyužil a viděl toho málo. Proto jsem se zařekl, že v týdnu předtím, než se začnu učit, každý den objevím něco nového.

I v Kodani mají kamennou kolonii

Moje první výlety vedly na pláže v širším centru. Jako člověk z vnitrozemského státu jsem beznadějně odsouzený k tomu moře milovat, zvlášť když se o něj v Dánsku umí starat. Kodaňské pláže jsem prošel čtyři a každá z nich má specifický ráz. Nejupravenější a taky největší se jmenuje Amager Strandpark. Leží na uměle vystavěném dvoukilometrovém ostrově a nabízí všechno zásadní vybavení – záchody, několik vyhlídkových věží, uzamykatelné chatky, přírodní koupaliště i indické bistro. Opodál stojí hřiště na plážový volejbal, stojany na kola a vydlážděná cesta, po které se můžete proběhnout.

Na oblíbené severnější Bellevue Strand na to jdou mnohem střídměji. Její vybavení představuje jen skromné zázemí pro plavce a dvojice mol s malými majáčky a sestupy pro kanoisty. Podobně je na tom pláž v sousedním Hellerupu, ke které patří malé koupaliště pro členy hellerupského otužileckého klubu a menší přístav pro plachetnice. A když budete mít štěstí na počasí, tak nad hlavou Dána, který jen v plavkách leze do moře, zatímco vy máte 4 vrstvy oblečení, zahlédnete i majestátní siluetu Öresundského mostu ze seriálu Most.

Touha vidět co nejvíc pláží za co nejkratší dobu mě donutila dojet i do 40 minut vzdáleného rybářského městečka Dragør na jihu ostrova Amager. V jedenáctitisícovém městě, které připomíná brněnskou „Kamenku“ s jejími malými hipísáckými domky, udržují tu tradiční architekturu, proto je tu plno žlutých baráčků s dřevěnými figurkami kachen za oknem.

Jako poslední jsem navštívil pláž Ishøj, která leží hned vedle centra moderního umění Arken. Od něj jsem po skvělé Lousianě čekal hodně, ale snad poprvé v Dánsku jsem byl opravdu zklamaný. Selfíčko s obrazem Damiena Hirsta ve stálé expozici jsem si sice taky udělal, ale zbylé výstavy byly povrchní a na efekt. Alespoň budova Arkenu je krásná, s výhledem na moře, velkými prosklenými stěnami v kavárně, kam se dostanete i bez lístku. Jen kafe si nedávejte, je předražené a za moc nestojí.

„Billboard jsem zatím neviděl.“ Východoevropan na Erasmu v cyklistickém Dánsku

• Upravit
• Smazat

Když jsem v Praze nasedal do letadla, bál jsem se, že budu v Dánsku půl roku jíst jen krekry a ovesnou kaši, erasmácké příběhy o cenách v kodaňských obchodech jsou už legendární. Těšil jsem se ale na studium a cyklistiku, v Praze mi kolo nedávalo smysl. Po dvou týdnech to vypadá, že jih Skandinávie je mnohem přívětivější, než se říká. Až na cenu piva a problémy s bydlením. Cyklodálnice jsou luxus, který Kodani závidím, a když z kola bolí nohy, v obchodech mají kakao, co je 100% hygge.

Vlaky do všech stran a místo kopců mosty

Při cestování mi pomáhá rozsáhlá síť příměstských vlaků, které vedou do všech stran. Do 35 kilometrů vzdáleného Roskilde se tak dostanete za necelou půlhodinu, každých dvacet minut jezdí vlaky do švédského Malmö. Pokud byste se ale chtěli zeptat ve stanici někoho na informace, máte smůlu – dávno tu už všechna okénka pro prodavače zavřeli. Lístek si tak budete muset koupit v automatu nebo využít městskou předplacenou kartu Rejsekort. Při troše plánování je to s ní pohodlnější a levnější.

Pořádné bilancování si nechám do posledního dílu, ale návrat z Prahy mi pomohl si uvědomit, jak určující jsou pro dojem z města výškové rozdíly. Zatímco naše hlavní město je docela kopcovité, Kodaň je téměř úplná placka. Zatímco pražské čtvrti často přirozeně oddělují kopce a údolí, Kodaň si jako dělící prostředek vybrala mosty vedoucí z centra města do různých světových stran. Působí celistvěji, ale možná až moc. Vždyť za dobrou polovinu atmosféry Karlína může stín Vítkova a Vršovice by bez úzkých, strmých uliček taky nebyly úplné. Kodaňské čtvrti se liší víc skladbou obyvatel a typem domů. A samozřejmě všudypřítomnými červenými cihlami.

Na cestě na kodaňskou pláž|foto: Ondřej Trhoň

Příští týden už mě čeká intenzivní příprava na moji jedinou ústní zkoušku. Během ní si den předem vylosujeme otázku a za 24 hodin na ni během 10 minut odpovíme a dalších 10 budeme diskutovat s učitelem. Zní to zrádně, o to víc, že případný neúspěch mě může stát erasmácké stipendium. Na mé katedře informační vědy je to běžný zkouškový formát, podle některých spolužáků je ale za ním hlavně snaha ušetřit, protože učitelé při něm stráví u zkoušky míň času.

Ale když si teď znova pročítám velký balík textů, které jsme během semestru četli a z nichž má moje odpověď vycházet, jsem rád. Přijde mi to totiž jako mnohem víc tvůrčí a akademické realitě bližší přístup než se biflovat jména den před testem. A prý se cení vlastní interpretace a pohled na věc. Otázku si tahám 23. ledna. Do té doby ale chci stihnout ještě pár výletů, protože i když je Divoká Šárka krásná, Atlantik to není.

Jestli vám psané slovo nestačí, můžete se po kodaňských plážích nechat provést Ondřejovým hlasem ve zvukové podobě příspěvku. A v něm uslyšíte i autentický zvuk skandinávského moře.