Národnostní a kulturní rozdíly mezi pacienty jsou, terapeut by je ale neměl očekávat, říká psychiatr Rektor

První rozdíl, který Tomáš Rektor zmiňuje, se týká míry medikace pacientů, kteří k němu přicházejí. „Častěji za mnou přichází americký pacient, který byl poprvé zamedikován v deseti letech a farmakoterapii užívá nonstop následujících dvacet třicet let, což není dobře. Naopak Češi chodí k psychiatrovi mnohdy o několik let později, než by měli, a když už dostanou léky, smlouvají o co nejnižší dávku,“ říká lékař.

Tomáš Rektor|foto: Tereza Kunderová

V rámci psychoterapie je pojmenovávání rozdílů mezi různými národnostmi pacientů složitějším tématem. „Člověk by měl na každou konzultaci přicházet takzvaně bez paměti a bez očekávání,“ vysvětluje Rektor. Připouští však, že je to v reálu někdy obtížné. Situaci navíc komplikuje skutečnost, že lidé, kteří vyhledají psychoterapii v Česku, svou zemi z nějakého důvodu opustili a do určité míry se přizpůsobují životu tady. „Když člověk očekává klienta z Ruska, očekává určitou grandiozitu, s níž se ale vlastně tolik nesetkávám, mimo jiné i proto, že to jsou emigranti, kteří přicházejí spíše s velkou skromností a zahanbením, co se s jejich zemí děje,“ říká lékař.

Rozdíly lze najít i v tématech, se kterými klienti do terapie přicházejí. Zatímco americké klientky vyrůstají častěji v bezpečném prostředí a může je zaskočit, že muž, se kterým se jdou vysprchovat, vnímá toto jako výzvu k sexuálnímu aktu, pro klientku z Rumunska může být příběh, že ji soused honil po dvoře s kladivem a hřebíky a křičel, že ji ukřižuje, vlastně celkem normální rodinnou historkou. „Pro Japonce je celkem běžné se zhroutit psychicky, ale je pro něj ostuda být fyzicky nemocný. Pracujete-li s Arabem, je to dost často naopak,“ zmiňuje další specifika psychiatr.