Naše školy pořád fungují v éře průmyslové revoluce. Potřebujeme reformu, říká novinářka s aspergerem

Denise Linke
Denise Linke

Jak se dá prožít dětství s autismem, když o tom nevíte? „Nechápala jsem, čím jsem jiná,“ říká německá novinářka a spisovatelka Denise Linke, které byl až ve dvaceti letech diagnostikován Aspergerův syndrom a ADHD. Za jakých okolností vyšla její diagnóza najevo, jak se s tím vyrovnávala a jak by podle ní mělo být uspořádané školství? O tom jsme diskutovaly během její návštěvy Prahy, kam přišla prezentovat svou knihu Dost dobře nenormální.

Když jsem slyšela sanitku, tak jsem si zacpala uši a vypadala jsem hodně vystresovaná. Jeden spolubydlící se mě zeptal, jestli nemám Aspergerův syndrom. On sám byl už v dětství diagnostikován jako asperger, takže rychle rozpoznal naše vzájemné podobnosti,“ popisuje Linke okolnosti, za kterých se dozvěděla první náznaky své diagnózy. Došlo k tomu během tříměsíčního pobytu v Los Angeles, kde musela kvůli drahému bydlení žít v jednom pokoji s několika lidmi. Spolu se změnou prostředí a jinou řečí to pro ni bylo velmi stresující. „Mám navíc ještě ADHD, což s sebou nese neustálou touhu po nových věcech. Takže jsem ještě sváděla tenhle vnitřní boj. Jedna moje část chtěla dělat stále dokola ty samé věci a ta druhá část chtěla stále objevovat nové věci,“ vysvětluje komplikované soužití se dvěma poruchami.

Greta Thunberg

Svá školní léta ale prožila bez jakékoliv diagnózy. To podle ní mělo své výhody i nevýhody. „Na jednu stranu to bylo skvělé, protože mi nikdo neříkal, že něco nemůžu dělat. Spousta dětí s nějakým postižením se od raného dětství učí, že nejsou schopné dělat to či ono.“ Na druhou stranu přiznává, že si nedovedla vysvětlit šikanu, kterou na škole zažívala. „Všichni kolem mě viděli, že jsem jiná, a tak mě šikanovali. Já jsem tomu nerozuměla. Nechápala jsem, čím jsem jiná,“ vypráví. Šikana se odehrávala na druhém stupni základní školy. Byla to podle ní škola zaměřená na znalosti a málo na sociální oblast. „Byla to náročná škola, která vás naučí o velkých autorech, myšlenkách a idejích. Ale takové vzdělání nevybízelo k nějakému sebevnímání. Spočívalo to jenom v tom, co se naučíte. Obecně tam bylo hodně šikany vůči těm, kteří byli trochu odlišní. A tím, že jsem byla hodně odlišná, tak jsem byla hodně šikanovaná. Bylo to hrozné,“ popisuje Denise své tehdejší pocity.

Školní třída, foto pořízeno roku 1902 v Irsku

V tu dobu to vnímala jako svůj osobní problém, za který je odpovědná a který musí sama vyřešit. Psychicky tím hodně trpěla, ale nenapadlo ji, že by se s tím mohla svěřit svým rodičům. Až když vše vyplynulo na povrch, rodiče ji přeložili do školy, která byla více zaměřená na vztahy mezi lidmi. „Ta škola byla zároveň inkluzivní. Bylo tam samozřejmě spoustu dětí bez nějaké diagnózy, protože inkluzivní znamená, že tam může zapadnout každý. Učitelé se zajímali, co každé dítě může nebo naopak nemůže dělat, nehledě na jeho diagnózu. Já jsem například kvůli hluku nezvládla psát testy ve větších skupinách. Moje učitelka si toho všimla a řekla, že to zkusíme nějak vyřešit. Ten přístup byl hodně individuální,“ shrnuje svou zkušenost novinářka.

„Teď je ten nejvyšší čas panikařit.“ Středoškolští studenti v Česku se připojují ke stávkám za klima

Petr Doubravský a Lucie „Lála“ Myslíková

Skupina studentů a studentek středních škol z celé České republiky vydala prohlášení, se kterým se přidávají k mezinárodnímu studentskému boji za klima. V pátek 15. března vyjdou do ulic a připojí se ke globální stávce za klima, inspirováni šestnáctiletou Gretou Thunberg a dalšími studenty po celém světě, kteří stávkují už teď. Více o středoškolských stávkách a hnutí Fridays for Future v rozhovoru s Lucií „Lálou“ Myslíkovou a Petrem Doubravským.

A jak by podle ní mělo být dnešní školství organizované, aby umožnilo zdravý rozvoj všem dětem? „Školní systém by měl být pro všechny děti. Ne ty jiné děti zavírat někam do oddělených budov na kraji města,“ popisuje Denise obecný princip. Přijde jí také zbytečné stále oddělovat děti na základě věku. Navzdory rozšířeným stereotypům o autistech jí nešla ve škole matematika, naproti tomu byla skvělá v angličtině. Právě to by se podle ní mělo promítnout do toho, s kým se učíte. „Mnohem důležitější je spojovat děti na základě toho, v jakých předmětech jsou dobré. Když mi bylo šestnáct, mohli jste mě dát do třídy s jedenáctiletými dětmi a myslím, že bych se tam měla v matematice co učit. Naopak jsem byla děsně dobrá v angličtině. Takže když mi bylo čtrnáct, mohli jste mě dát na angličtinu do třídy s osmnáctiletými dětmi,“ vysvětluje a poukazuje na dědictví průmyslové revoluce, která stále určuje podobu našich vzdělávacích systémů.

Děti stále oddělujeme a pokračujeme v tomhle striktním školském systému, který byl vynalezen během průmyslové revoluce, kdy bylo potřeba do škol dostat co nejvíce dětí. Teď už to ale není potřeba. Žijeme v roce 2019, kdy nepotřebujeme být v osmnácti hotoví lidé. Máme čas vyrůst a učit se. Máme čas vychovávat ve školách děti, které jsou sebevědomé, schopné a šťastné,“ dodává německá novinářka a spisovatelka Denise Linke.

Proč je podle Denise Linke častěji Aspergerův syndrom diagnostikován u chlapců a proč bychom měli poslouchat Gretu Thunberg? Poslechněte si celý záznam rozhovoru.