Naskočit na biorytmus lesa. Nejlepší čundry jsou ty bez ohně a bez baterky, jen sám se sebou

„To objevování míst, která máš někde blízko a která jsou na okraji zájmu, může být něčím hrozně zajímavé,“ myslí si Bára. Před chvilkou jsme se dostali k poslednímu domu nové čtvrti. Symbolicky jsme otevřeli branku vedoucí na zablácenou polní stezku. V dálce před námi se rýsuje proláklina Dalejského údolí a v něm džungle, kam Bára ráda chodí na čundry.

13 fotografií

Často na ně vyráží sama. Chvíli jí trvalo, než pochopila, že na výlety nepotřebuje společnost přítele nebo party kamarádů. „Jednou jsem si řekla – co to je za kravinu? Prostě se seberu a půjdu na čundr sama, nebudu čekat na to, až si na mě někdo udělá čas. Hrozně mi to změnilo život. Byl to zážitek – jít sám, udělat si to jen tak, jak ty chceš, být zodpovědnej sám za sebe. Vzít si to víc do dlaní,“ říká Bára, když se prodíráme divokou loukou, na které kvete spousta léčivých bylin.

Když procházíme dalejskou roklí, vracíme se k tomu, jaké je být na čundru sama. „Často si nedělám ani ohníček. Nevím ani proč, ale většinou v lese bývám potmě. Neberu si ani baterku. Vždycky jsem ji zapomínala, teď už to mám jako zvyk. Prostě ji nemám, a když se setmí, tak jenom sedím nebo jdu spát. Naskočím na biorytmus lesa,“ říká Bára, to už stojíme ukrytí v jeskyni, zatímco nahoře na polích vedro láme rekordy, tady panuje podzimní chladno.

Čtěte také

Čundry jsou podvratné, protože jsou zadarmo. Až zmizí místa svobody, bude z čundrování luxus

Přiznávám Báře, že sám bych na čundr asi jít nechtěl, bál bych se být sám se sebou. „To mně je taky někdy smutno, ale to je normální. To je přece hrozně blbý, když nemá kdy ti být smutno. Je taky možné, že někdy půjdeš na ten tramp sám, jen aby ses vysmutnil.“ Bára také mluví o tom, že právě na čundru, v nepohodlí, zažívá důležité věci.

Poslechněte si, jak jsme se s Bárou loudali divočinou na kraji Prahy a probírali, co je na trampství pozérské, kdy bývají čundry otravné a jaká nepsaná pravidla mezi čundráky platí.