Nejlepší alba dekády podle Radia Wave: Radikální mutace, emotivní písně i živoucí sonické objekty
V našem seriálu žebříčků shrnujících uplynulou dekádu dochází konečně i na hudbu. Byla to nejspíš dosud největší desetiletka rapu, popu vládly obnažené – a hlavně temné – emoce a muzikanti se s chutí pouštěli do rozrušování sexuálních identit a stereotypů. Technologie jim daly dosud nepoznanou svobodu a my posluchači jsme si definitivně zvykli hudbu streamovat. Které desky si odneseme do dalšího desetiletí?
Death Grips – The Money Store
Experimentální hipohopová bestie ze Sacramenta, americké trio Death Grips, pro nás zkraje dekády znovuobjevilo krásu minového pole. Jejich frenetický, futuristický crossover hip hopu a radikálního noisu, který prozrazoval poučenost industrial/hardcore/punk/metalovou tradicí, sochal z totálního chaosu jen tak mimochodem nový zvukový řád.
Hudba Death Grips je sice extrémně konfrontační a jízlivá, ale současně mimořádně zábavná. Největší síla desky The Money Store (2012) však tkví v transformaci: dlouho tu nebylo album, které by dokázalo nekompromisní zlobu a příval negativity průběžně proměnit v adrenalinovou injekci, která vás přinutí kochat se prostým faktem, že jste se ráno zas jednou probudili. Ve třinácti nukleárních opusech jako by se v bolestech rodil půvab ještě neznámého, nepopsaného druhu.
The Knife – Shaking the Habitual
Elektropopoví šamani digitální éry The Knife na své čtvrté (a poslední) desce rafinovaně skloubili všednost s abnormalitou, aktivismus s výstřednostmi a vážnost s perverzí; umně prolínají politický přístup s mystikou a psychologií; šokují, ale nikdy nepředstírají.
Konceptuální nahrávka Shaking the Habitual (2013) švédského sourozeneckého dua je deska-manifest: její politické, sociální, filosofické a genderové kontexty jsou stejně důležité, jako podivínské, a přece komplexní hudební struktury skladeb, v nichž mizí hranice mezi organickým a syntetickým, mezi přirozeností a umělostí, mezi harmonií, kakofonií a čistým ohýbáním zvuku.
Květy – Miláček slunce
V diskografii brněnského kvarteta vedeného Martinem E. Kyšperským najdeme vrcholů hned několik. Je to ale právě deska z roku 2015, v níž jsou asi nejlépe namíchané ingredience bolestného melancholického písničkářství, snového poetismu v textech a hravé studiové produkce. Květy tady ukazují svoji rockovou i folkovou tvář a obě jim náramně sluší.
Zatímco předchozí Bílé včely se snažily formulovat postoj jedné generace, Miláček slunce si hoví v přísné subjektivitě a sází na civilnost, intimitu i drásavou upřímnost, kapela ale nikdy nesklouzne do laciného citového vydírání. Koho nechají lyrické písně ČKNO, Ty nebo Jablka chladným, ten nejspíš nemá žádné srdce.
Vampire Weekend – Modern Vampires of the City
První dvě desky rozverných amerických indierockerů Vampire Weekend byly komerčně úspěšné, skupina v čele s Ezrou Koenigem se ale kvůli míchání afrobeatových prvků s bílým rockem neubránila srovnání s Talking Heads nebo Paulem Simonem. Teprve na třetím albu Modern Vampires of the City (2013) se představila jako opravdu sebevědomá a vyspělá kapela, která je schopná natočit velkou indie desku v době, kdy už se velké desky moc nedělaly.
Neztratila ale svou lehkost. Ezra Koenig sice prošpikoval texty popkulturními, historickými i politickými odkazy, nikdy ale nesklouzl k intelektuálnímu snobismu. A i díky spolupráci s Rostamem Batmanglijem dokázal napsat dobrodružné, dynamické a sofistikované písně, ve kterých se s naprostou samozřejmostí střídají odkazy na oldschool americký hip hop, řeckou mytologii nebo židovského Boha.
Vince Staples – Summertime ’06
Největší porci rapové slávy shrábl v roce 2015 Kendrick Lamar s angažovanou rap-funkovou odyseou To Pimp a Butterfly, podle nás jej ale zastínil trochu nečekaný oponent – mladý rapper Vince Staples navázal na své slibné EP Hell Can Wait ledově dokonalou debutovou deskou, kterou rovnou koncipoval jako dvojalbum.
Třaskavá procházka ghettem, podpořená smrtící basou, minimalistickými beaty a originální flow, v sobě neměla ani špetku nostalgie po dávno slyšeném, naopak. Verbální virtuos, milovník intertextuality a ultimátní cooler Vince Staples dokázal, že přepsat pravidla hry a vnést do ní vlastní svébytný zvuk může i debutant.
Arca – Mutant
Venezuelská producentka Arca (která se tehdy ještě identifikovala jako muž) se poprvé výrazněji předvedla díky produkční spolupráci s Kanye Westem nebo FKA Twigs, teprve na sólových deskách Xen (2014), a především o rok mladší Mutant si ale vyvinula svůj vlastní hudební jazyk.
A neznělo to jako nic, co bychom slyšeli předtím: její hudba působila jako živoucí sonické objekty, které neustále mění tvar, přizpůsobují se svému okolí a zároveň jej transformují do úplně nových krajin. I díky výrazným vizuálům Jesseho Kandy vytvářela neobjevené světy, jejichž návštěva měnila nejenom posluchače, ale i ostatní producenty a producentky. Po vydání alba Mutant už žádná klubová hudba nezněla stejně.
Sufjan Stevens – Carrie & Lowell
V roce 2015 už měl americký písničkář a skladatel Sufjan Stevens vybudovanou velmi solidní pověst, ke které mu pomohla nejenom dvojice opulentních desek o amerických státech Michigan a Illinois nebo bombastická učebnice elektronického písničkářství Age of Adz, ale třeba i křehké folkové album Seven Swans.
A právě ke křehkosti a velmi jemně dávkovanému projevu se Stevens vrátil na albu Carrie & Lowell, své nejosobnější desce. Se smrtí své matky Carrie se vyrovnal pomocí jedenáctky písní – a všechny patří k jeho nejlepším. Míra upřímnosti a textařské odvahy v kombinaci s delikátním zvukem a éterickými melodiemi je nadčasová a posluchači se k ní budou vracet ještě dlouhé roky. Na Carrie & Lowell Stevens dokázal, že zdánlivě obyčejná píseň může být médiem schopným vyjádřit jinak nepřenositelné emoce.
Fiona Apple – The Idler Wheel Is Wiser Than the Driver of the Screw and Whipping Cords Will Serve You More Than Ropes Will Ever Do
Velké prodlevy mezi vydáním desek, které však mají dar definovat celou jednu éru; absolutní svoboda v tom, jak mají znít, i naprostý výsměch načinčané propagaci ̶ to všechno působí v dravém hudebním světě jako pokus o sebevraždu, který přežijí pouze opravdu silné individuality.
Fiona Apple kolem sebe netykavostí vytváří auru nedotknutelna, kterou ale ve správný čas smete divoká vlna slov tak upřímných, kousavých, zoufalých a sarkastických, že nemůže být pochyb o tom, zda je napsala ženská z masa a kostí. Právě album The Idler Wheel… (2012) je dílo, jehož skutečnou velikost člověk objeví až ve chvílích, které mají k velikosti daleko. V hlase citlivé fúrie Fiony Apple, která neplýtvá energií na bavení davů, aby mohla s absolutním vypětím všech sil špitat a řvát do duše tomu, kdo ji právě nejvíc potřebuje.
Frank Ocean – Blonde
V době, kdy hudebníci dělají vše pro to, aby byli pořád vidět a slyšet, Frank Ocean na to jde úplně opačně. Na internetu neexistuje a fanoušky trápí velkými prodlevami mezi deskami, nedodrženými sliby i chaotickou vydavatelskou politikou – Blonde (2016) vyšlo jen den po jeho jiné desce Endless, skrze níž ukončil kontrakt s vydavatelstvím Def Jam.
Na Blonde si Frank Ocean vykolíkovával úplně nové žánrové území – v jeho hudbě se potkává R&B, indie rock, hip hop, soul i psychedelický pop a minimalistické aranže dávají prostor geniálním melodiím a hlavně obnaženým emocím. Je to deska o intenzivní letní lásce i jejím hořkém krachu, strastech dospívání a hledání svého místa ve světě. Frank Ocean nám na Blonde chtěl říct, že zamilovat se může být nebezpečné a bolestné, ale zároveň je to jediná věc, kvůli které stojí za to žít.
Kanye West – Yeezus
Možná si v roce 2013 někdo myslel, že Kanye West už nás nemá čím překvapit. Ale rapový Ježíš učinil další zázrak – hlučnou, konfrontační a skrz naskrz radikální desku plnou vyšinutých sonických fantazií.
West měl k dispozici all-star team napříč žánry – jen namátkově: Daft Punk, Arca, Hudson Mohawke nebo Travis Scott. Na výsledku je ale asi nejvíce cítit ruka Ricka Rubina, s nímž West desku dokončoval na poslední chvíli.
To on mu nejspíš poradil, aby rozhodně neobrušoval hrany, a syrovost téhle desky je její obrovskou předností. Yeezus dostal industriální rap do mainstreamu a Kanye Westa po třech letech znovu na vrchol výročních žebříčků. A dnes je to možná ještě důležitější deska než oslavovaný opus My Beautiful Dark Twisted Fantasy.
Do kdy se Aleš identifikoval jako muž? Dokázal by název desky Fiony Apple vyslovit Jan Přeučil? Během které nahrávací session nejvíc stoupal bilirubin? Dozvíte se v našem tučném výročním žebříčku alb dekády!
Více o tématu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
