Několik důvodů, proč nejásat z bloků dezinformačních serverů

„Protože se tyto informace cíleně nezakládají na pravdě a prokazatelně podněcují k šíření vykonstruovaných fám, sdělení a nestability ve společnosti,“ odůvodňoval krok výkonný ředitel sdružení CZ.NIC Ondřej Filip. Neblokovalo se jenom v Česku. Evropská unie nařídila zákaz ruských státních platforem RT a Sputnik, které pak následkem tohoto zákazu zmizely i z „App Storů“ Googlu i Applu.

Ještě radikálnější smršť následovala na druhé straně: v Rusku. Kreml zpřísnil pravidla, která regulují, jak je možné o invazi na Ukrajinu psát. Například tohle – slova „ruská invaze“ – bych v ruském médiu teď už říct nemohl. Bez obalu: Kreml prostě nakázal, že existuje jenom jeho „verze“ událostí a cokoliv jiného je nezákonné.

Čtěte také

Čínské sociální sítě za vulgární obsah zesměšňující invazi na Ukrajinu zakázaly desetitisíce účtů

Takřka okamžitě kvůli tomu přerušila provoz dvě z nezávislejších médií – Echo Moskvy a stanice Dožď. Následovaly blokace sociálních sítí. Rusové ale bloky čile obcházejí pomocí virtuálních privátních sítí (VPN) nebo Telegramu. „Ruské“ metody obcházení bloků samozřejmě poukazují na mizernou efektivitu takových opatření.

O tom, že se velká masa dezinformací u nás šíří nikoliv skrze samotné weby, ale prostřednictvím takzvaných řetězových mailů, se píše už léta. V poslední době se k této metodě přidaly velmi živé kanály právě na Telegramu – a kdokoliv do nich nakoukl v posledních týdnech, vás ujistí, že k žádnému utišení aktivity tu nedošlo. 

To nutně nevadí. Ve výjimečné situaci, jakou ruská invaze na Ukrajinu bezpochyby je, je určitě obhajitelné blokovat různé servery i jen ze symbolických důvodů, aniž bychom si dělali iluzi o efektivitě těchto opatření.

I tak je tu ale několik problémů. Především otázky ohledně toho, kdo o blokacích rozhoduje a podle jakého klíče, případně jak se jejich terče můžou bránit. Pozoruhodný je i citát, který se podařilo získat Vojtěchu Blažkovi ze Seznam Zpráv. „Kdyby mě varovali, sám bych vše stopl, protože z války, násilí, soudů a zabíjení mám strach,“ řekl mu provozovatel jednoho ze zablokovaných webů. Jestli se mu to dá věřit, je samozřejmě otázka další.

Čtěte také

Důvodů opustit Spotify je milion. Joe Rogan je z nich tím nejmenším

Blokované weby jsou navíc samy o sobě poměrně různorodé. Jednak jsou to právě servery jako Sputnik, tedy entity vyloženě oficiálně navázané na Kreml (ten byl blokován až operátory, jelikož nemá českou doménu, a CZ.NIC na něj proto nedosáhne) – tam je význam blokace pochopitelně symbolický.

Ale co jiné zablokované weby, jako je například Protiproud Petra Hájka, jejichž obsah sice může být nevábný, ale nelze u nich argumentovat stejně? Stejně tak právě u Hájka nejde mluvit o tom, že by se proti případným lžím publikovaným na jeho webu nedalo efektivně zákonně bránit, protože by se jejich autor skrýval za rouškou anonymity (jako to dělá mnoho provozovatelů jiných zablokovaných serverů). I v případě, že přistoupíme na tezi o takzvaných „užitečných idiotech“, kteří třebas nevědomky pomáhají Kremlu s propagandou, je spravedlivé, že je stihne stejný osud? 

Petr Hájek se nechal slyšet, že se bude proti blokacím bránit. Jak ale upozorňoval Jan Cibulka na webu iRozhlasu, není to v současném nastavení úplně jednoduché. Situaci také vůbec nepomáhá, že k rozhodnutí došlo v zvláštním meziprostoru mezi soukromými subjekty a vládními orgány, čímž se transparentní řešení u velmi citlivého problému takřka znemožnilo. 

Čtěte také

Uplatňování kolektivní viny je v Česku opět na vzestupu. Je třeba to odmítnout

V poslední řadě je nutné si u takto radikálního kroku položit nepopulární otázku, jestli je úplná blokace skutečně zcela na místě. I u přímých kremelských aktérů jako RT existuje veřejný zájem na tom, abychom věděli, jak přesně o událostech informují. To samo o sobě nese informační hodnotu, a věřit jim přitom nemusíte ani slovo, naopak – i když někdo lže, je důležité vědět, jak a proč lže. A jiné možnosti tu jsou.

Oblíbeným bonmotem posledních let je, že „svoboda projevu neznamená svobodu dosahu“. Podobným webům jde zaříznout příjmy z reklamy, naprosto je upozadit v algoritmech, označit na sociálních sítích cedulkami upozorňujícími na napojení na státní aparát. I v případě, že se skutečně rozhodneme blokovat, je ale nutné, aby všechno proběhlo transparentně a aby se i (třebas nevábné) terče těchto blokací mohly bránit – a nikoliv tak, že vojenská rozvědka vycítí příležitost a následně si od všeho tak trochu umyje ruce.

Pád dezinfromačních serverů oplakává málokdo. Proč je ale i s nevábnými terči cenzury potřeba nakládat obezřetně? A jak příště podobné věci dělat lépe? Poslechněte si glosu Matěje Schneidera.