Nepříliš Fantastická zvířata a proč na ně nejít
Útlá dětská kniha roztažená na tři filmy, to už tu bylo. Ale fiktivní učebnice rozpracovaná do podoby epické trilogie… Není to přeci jen trochu moc?
Autorku nejúspěšnější knižní série všech dob J. K. Rowlingovou neodvedlo pseudonymní psaní detektivek od potterovského světa na dlouho. Londýnské Palace Theater letos uvedlo divadelní verzi její povídky Harry Potter a prokleté dítě, která souběžně vyšla i knižně. Ještě zásadnější událostí bylo to, že pět let po završení filmové verze eposu o vyvoleném čaroději se Rowlingové magický svět znovu vrací na plátna kin.
K velkému nadšení fanoušků a ledovému chladu těch, kteří závěr série pokládali za nesnesitelně nastavovanou kaši. Skeptikům nahrává řada věcí. Mimo jiné to, že Fantastická zvířata režíruje mistr potterovského downtempa David Yates a film vychází z předlohy, která ani nebyla prózou, ale tvářila se jako učebnice (bestiář) ve vlastnictví Harry Pottera. Tvůrci tenhle žánrový rébus řeší šalamounsky. Film vypráví příběh autora knihy Mloka Scamandera, anglického čaroděje a ochránce ohrožených tvorů, který přijíždí ve 20. letech do New Yorku s magickým kufrem. Ten je jakousi kapesní zoologickou, z níž záhy po celním odbavení uteče několik výstředních exemplářů.
Začíná tak hon nejen za fantastickými tvory, ale i za temným přízrakem, který sužuje New York a ohrožuje dokonalé utajení světa čarodějů. Pokud se o závěrečném dvojdíle potterovské série dalo s úspěchem tvrdit, že nesnesitelně tahá čas zbývající do konce, o Fantastických tvorech platí to, že nesnesitelně tahají čas do doby, než něco vůbec začne. První hodina filmu je agonizující přehlídkou nahodilých gagů, nikam nevedoucích kliček a nijak oslnivých režijních nápadů. Příměr k Pokémon Go, který padl kdesi v hlubinách internetu, je trefný. Tenhle lov na tři uprchlé tvory je totiž zhruba stejně bezúčelný.
Rowlingová ho nastavuje poměrně ambiciózním pokusem reflektovat skrze fantasy reálné rasové i politické problémy Ameriky. Výsledek je ale velmi krotký, nesoudržný a polopatický; infantilnější verze X-Menů, jejíž liberální étos je spíš bezradný než univerzálně platný. Některé momenty v závěru mohou dokonce nechtěně vzbudit bujaré veselí v táboře stoupenců teorií o chemtrails a kolektivním vymývání mozků. Devizou je tak pouze to, čím David Yates vynikal už v případě původní potterovské ságy: lehká grotesknost, svižné dialogy a sympatická uhozenost postav a práce s poetickým prostředím, kterou zvýrazňuje retro hravost soundtracku Jamese Newtona Howarda.
S tím by Fantastická zvířata vystačila, kdyby ve druhé polovině, po hodině apatického hledání a nenacházení smyslu, přišla s něčím nosným. Jenže pár letmých náznaků viktoriánského hororu, výtvarně zajímavě řešená démonická entita a jedna bizarní herecká proměna sotva vyváží funivé tempo vyprávění a těžkotonážní sentiment finále.
Rowlingová proti sobě ráda staví svět magie a běžných lidí („mudlů“, nebo po americku „nečarů“) jako kontrast tvořivé imaginace a nudného pragmatismu. Poslední filmy, které vznikají podle jejích předloh, však budí spíše otázku, jestli její fandové mají dost imaginace na to, aby více než dvě hodiny života strávili něčím smysluplným.
Přes pestrou sestavu barevných draků, univerzálních ptakopysků, říjejících praturů a neviditelných opic tenhle start „něčeho opravdu velkého“ nabízí jenom koncentrovanou filmařskou i scenáristickou lenost. A do budoucna slibuje ještě víc toho samého.
Hodnocení: 55 %
Fantastická zvířata a kde je najít (Fantastic Beasts and Where to Find Them)
David Yates, Velká Británie, USA, 2016, 133 min.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
